Čelist divákova ale může občas poklesnout i z jiných důvodů – např. kvůli dechberoucím způsobem stupidnímu chování, do nějž autoři svoje protagonisty nutí.
To by v rámci žánru letní podívané, která nemá klást přehnané nároky na intelekt, nemuselo vadit. Wyattův film ale sugeruje vyšší ambice, a tím nedomyšlenosti a dětinské koncepty zvýrazňuje.
Ke klasické Planetě opic ze 60. let mají generace diváků sentimentální vztah; kdo byl v dětství konfrontován se slavným závěrečným zvratem, nezapomněl. Nový film má sérii nastartovat ještě jednou, ukázat, jak se to stalo, že věci dospěly až k Charltonovi Hestonovi, vyděšeně zírajícímu na Sochu svobody na opuštěné pláži.
Mohlo by to vydat na pěknou řádku filmů. V tom Wyattově k plnému "zrození" ještě nedojde, nanejvýš k prvním kontrakcím,
Will Rodman (James Franco) pro jakousi velkou firmu vyvíjí lék na Alzheimerovu nemoc. Má k tomu i osobní důvod – chorobou trpí i jeho otec (John Lithgow). Na opicích testuje látku, která má pomoci mozku obnovit se a vylepšit a zdá se, že funguje moc dobře. Předváděčka ale hrubě nevyjde, projekt je zastaven.
Jedna samice však po sobě nechá mláďátko a Will se ho ujme. Z opičáčka vyroste urostlý samec César, jemuž to pálí jako málokomu. Věci se ale začnou komplikovat, opičí hrdina skončí v infernálním útulku, lidský protagonista mezitím kápne na látku ještě účinnější, která ovšem může mít u lidí ne zrovna příjemné vedlejší účinky...
Willova družka, sličná zvěrolékařka Caroline (Frieda Pinto), sice občas utrousí, že člověk by se do některých věcí neměl montovat, vědce to ale nezastaví a jí to za systematičtější nátlak nestojí. Vše dospěje ke konfrontaci na sanfranciském Golden Gate Bridge, v níž proti sobě stojí pár policistů a opičí šiky Césarovy, který jako Mojžíš vede svůj lid do země zaslíbené – sekvojového háje za mostem.
Těžko říct, jak dlouho ta idyla může vydržet, když je v řadách opičích revolucionářů i padouch Koba, ten bude ve dvojce asi tropit pěknou neplechu (nemluvě o tom, že stejnou přezdívku měl i Stalin).
Počítači vytvořené opice ve Wyattově filmu vypadají bez nadsázky jako živé a kamera Andrewa Lesnieho s nimi létá mezi stromy nebo uvnitř domů s omračující lehkostí.
Mechanismus příběhu je oproti tomu těžkopádný a občas strašlivě zaskřípe. Všechny ty vysoce inteligentní lidské postavy se občas musejí chovat jako naprostí idioti, aby se děj pohnul žádoucím směrem. Nevšímat si podstatného, nedat dohromady dvě a dvě.
Film se navíc v prvních dvou třetinách dost vleče. Přitom je to docela zajímavý žánrový hybrid – nejdřív Frankenstein, pak Útěk z Alcatrazu, nakonec Deset dnů, které otřásly světem.
Zrození planety opic (USA, 2011)režie: Robert Wyatt |
K závěru, jenž je předem dán a znám, se film šine klopotně, zadrhává u okatě ilustrovaných poselství (chovejte se ke zvířatům slušně a nehrajte si na bohy). I ta největší přednost – tedy dokonalé zpodobnění opičích postav – se obrací proti filmu.
Wyattovy opice jsou klasickým příkladem dětinské projekce lidí do zvířat, která nemá s respektem k jiným druhům moc co dělat; dá se snést v kreslené disneyovce, ale ne v hraném a do jisté míry seriózně se tvářícím dramatu. Vítězství opic nad lidmi provází triumfální hudba – vyhráli ti dobří.
Tohle protilidství má Wyattův film společné třeba s Avatarem. Jasně, zasloužíme si opičí nadvládu nebo jiný kataklyzmatický trest. Ať vládne kdokoli, jen ne my. Větší klišé aby dnes jeden pohledal.