Je to příběh jak z velkého amerického románu z počátku 20. století. Cílevědomý syn řezníka z Filadelfie Albert C. Barnes vystudoval chemii a vymyslel účinný lék proti kapavce. Vydělal na něm miliony. Už se nemusel cítit ponižován místní honorací, s filadelfskými boháči ale rozhodně nesplynul. Své bohatství se rozhodl věnovat na velmi osobitě pojaté vzdělávání chudých. Vedle podpory místní univerzity se nástrojem poznání mělo stát i moderní umění.
Díla evropských i amerických moderních malířů začal Barnes nakupovat ještě před první světovou válkou.
V Paříži se seznámil se sběratelkou Gertrudou Steinovou a jejím prostřednictvím s nejlepšími umělci té doby. Nakupoval ve velkém. V jeho sbírce nakonec skončilo 59 obrazů Henriho Matisse, 69 děl Paula Cézanna, 46 pláten Pabla Picassa. Nade vše miloval PierraAugusta Renoira. Jeho obrazů nashromáždil neuvěřitelných 181. Téměř tisícová kolekce nejlepších světových modernistů dále obsahuje zásadní díla Modiglianiho, Degase, Seurata, Gauguina, van Gogha, Maneta a Moneta. Hodnota sbírky byla v loňském roce odhadnuta na 25 miliard amerických dolarů.
Ať mluví samo umění
Jenže ve dvacátých letech byl vztah k modernímu umění ještě úplně jiný než dnes. Pro většinu současníků byl Barnes blázen, který rychle nabyté jmění utratil za nesmyslné mazanice. Snad i proto se Barnes rozhodl svou sbírku použít k výchově. Chtěl, aby jejím prostřednictvím zájemci pochopili hodnoty moderního umění. Na předměstí Filadelfie v roce 1925 vybudoval palác, do jehož místností své obrazy ve velmi speciálním uspořádání rozvěsil.
Barnes nebyl školený v historii umění - historiky umění přímo nesnášel - a jeho přístup k výkladu moderního malířství byl značně svévolný. Tradiční muzea neměl v lásce. Podle něj odrážela elitářský vkus několika namyšlených kurátorů, kteří veřejnosti autoritativně nutili své názory. Svou sbírku Barnes nechápal jako skupinu významných uměleckých děl, ale jako učební pomůcku. I jeho palác se vším, co v něm bylo, pro něj byla spíš škola. Obrazy byly rozvěšeny nikoliv chronologicky, podle jednotlivých autorů nebo regionů, ale ve zvláštním systému, reflektujícím formální vlastnosti maleb. Nikde nebyly žádné texty.
Divák sám musel přijít na to, co mohou mít konfrontovaná díla vlastně společného. Obrazy Barnes doplnil pečlivě vybraným nábytkem a přímo na stěnách různými umělecky ztvárněnými kusy kovu, ale třeba i starými rýči. Udělat si názor bylo na samotných návštěvnících. Ten, kdo chtěl Barnesovu sbírku vidět, se nejdříve musel písemně ohlásit a vyčkat na pozvání. Nebylo málo těch, kteří byli odmítnuti. Patřili mezi ně především představitelé intelektuální elity. Naopak vítáni byli studenti a lidé bez vzdělání.
Albert Barnes zemřel v roce 1951. I po své smrti chtěl pojistit neměnnou budoucnost toho, co s velkou pečlivostí vybudoval. Ve své závěti direktivně určil, aby byla sbírka vedena přesně tím způsobem, jak se dělo za jeho života. Žádný z obrazů nesměl opustit své přesně určené místo na zdi. Žádné dílo se nesmělo půjčit na výstavu. Reprodukovat bylo možné jen vybrané obrazy, a to pouze černobíle. Díky tomu se ten, komu se Barnesovu sbírku podařilo navštívit, cítil jako v jiném světě. Viděl tu mistrovská díla od slavných malířů, která mu ale do té doby zůstávala utajena. Nikde jinde se s nimi totiž nemohl seznámit, jen v tomto paláci na předměstí Filadelfie. Teprve v roce 1961 byla sbírka otevřena neohlášeným návštěvám alespoň na dva dny v týdnu. Ve zbylé dny byla přístupná jen školám. Počet návštěvníků byl však stále omezen na 500 týdně.
Jak stěhovat nestěhovatelné
Nechtěné překážky, se kterými se zájemci o Barnesovu sbírku potýkali, vedly ke stále vzrůstajícím problémům. Náklady na údržbu rostly a limitovaný počet návštěvníků nebyl zdrojem příjmů. Problematické se stalo i samotné sídlo sbírky na okraji Filadelfie. Dostat se tam nebylo bez automobilu vůbec snadné. Před 20 lety se situace stala neudržitelnou a tehdejší ředitel nadace poprvé porušil Barnesovu závěť. Vybraná díla byla poslána na putovní výstavu po světových muzeích, aby se z výtěžku zaplatila oprava budovy. Tyto peníze ale nestačily. Někteří představitelé nadace začali usilovat o to, aby se sbírka přestěhovala do centra města, kde by získala větší návštěvnost.
O přestěhování dva roky rozhodoval soud, protože v zakládací listině nadace se výslovně hovořilo o tom, že obrazy mají zůstat tam, kde jsou. Soudce nakonec v roce 2004 rozhodl, že je podobný krok v souladu s právem. Vyvolalo to vlnu odporu u těch, kteří považovali návštěvu Barnesovy sbírky za unikátní zážitek, který bude přestěhováním navždy zničen. Přes různá odvolání a další právní pokusy stěhování překazit se v roce 2009 začala v centru města stavět nová budova. Její interiér má umožnit přesně zkopírovat staré rozvěšení. V červnu bylo staré sídlo Barnesovy nadace definitivně uzavřeno. Deník The New York Times na svých stránkách alespoň spustil virtuální dokumentaci několika vybraných místností. Nová budova pro Barnesovu sbírku bude zpřístupněna v květnu 2012.
