Red Hot Chili Peppers: Červení páliví dinosauři?

Nové desky dlouhá léta zavedených kapel většinou plnívají dvě základní funkce – jsou důkazem toho, že to skupina ještě nevzdala, a poskytnou jí jakousi koncertní výplň, písně, kterými se bude na živých vstoupeních krátit čas, než přijde řada na ty, kvůli nimž lidé skutečně přišli. V těchto ohledech je album I’m With You od Red Hot Chili Peppers plně funkční. Bezděčně to vyjadřuje i název té desky – (ještě) jsou s námi. Není to úplně málo, pro spoustu fanoušků to může znamenat potvrzení kontinuity vlastního života, vzpruhu při vedení zápasu s plynutím času. Jestli se pro existenci alba dá najít ještě nějaké další opodstatnění, těžko říct. Možná ani není potřeba.

Zasloužilé velkokapely jsou docela snadný terč – pro kolegy o generace mladší, kteří se proti nim mohou vymezovat, publicisty, již si na nich mohou brousit pero, dávat do protikladu "dinosauří" anachroničnost, vyšeptalost a elán, inovativnost umělců o desetiletí mladších. Jasně – tak za pětadvacet let si o tom můžeme popovídat znovu, jestli tady ještě budeme... Při všem pochopení se ale nedá obejít prostý fakt, že I’m With You není deska zrovna úchvatná.

Red Hot Chili Peppers na ní mimo jiné podléhají dvěma pokušením, která na kapely jejich postavení a věku často dotírají. Jednak představě, že více je nutně i lépe. I’m With You, pravda, není rovnou dvojalbum jako jejich minulá deska Stadium Arcadium, ale stejně. Čtrnáct písní. Kdyby jich bylo deset, hned by ta deska byla lepší. A kdyby jich bylo sedm, byla by možná docela dobrá, zvlášť pokud by byly kratší. Druhý problematický "refrén" alba je okázale na odiv stavěná vyhranost, jako kdyby byly jednotlivé písně především záminkami pro to, aby se členové kapely mohli předvést.

Ano, není pochyb o tom, že baskytarista Flea svůj nástroj ovládá virtuózně, koho populární hudba trochu zajímá, už to taky dávno ví. Tak proč to pořád připomínat. Všechny ty elegantní vyhrávky, prudké změny tempa, vrstvy vokálů a kytar, zvukové ornamenty ale těžko mohou zakrýt zásadní deficit, jímž I’m With You místy trpí – obalují písně, jež jsou v kontextu tvorby Red Hot Chili Peppers nanejvýš prostřední.

RHCP bývali kapela, která se nebála být jednoduchá, dokázala najít nosnou rytmickou figuru, přidat k ní pár základních ingrediencí a vše předvést tak energicky, sevřeně a přesně, až skladba zbořila sál. Na I’m With You ale občas působí jako obr, který mává rukama do všech stran, místo aby se rozběhl dopředu. Jistě, najdou se výjimky, třeba úvodní Monarchy of Roses s pěkným disko refrénem, odsekávající Ethiopia, solidní ploužák Meet Me At The Corner nebo písnička Goodbye Hooray, v jejímž refrénu se kapela prostě poddá melodii, nic moc k ní – kromě nadupané energie – nepřidává a výsledkem je pěkný popsong.

Většina skladeb ale nezprostředkovává nějakou "ztracenost v hudbě", ale snahu být jaksi nad ní, mít ji pod kontrolou. Jedinečnost RHCP přitom spočívala v tom, jak moc ta kapela věci pod kontrolou neměla. Na I’m With You sice hrají "zkušeně", v jejich písních ale netepe ta impulzivita, jež z jejich nejlepších kousků udělala soundtrack k mnoha povedeným mejdanům. V nejhorších případech (např. závěrečná Dance Dance Dance, ale nejenom ta) znějí jako kapela znaveně markýrující, že jí to "šlape jako zamlada".

Ponožka na víte čem

A že jim to šlapalo. Nemůžu si nevzpomenout na to odpoledne před dvaadvaceti lety, kdy jsem je vlastně náhodou viděl hrát na amsterdamském náměstí Damrak, kdy se jim povedlo značně otřást mojí pražskou představou toho, jak vypadá rokenrol. Potetovaná záda Anthonyho Kiedise a ponožka na jeho dobře víte čem, naštvaná grimasa Johna Fruscianteho, Fleovo růžové "číro" a epileptické svíjení se, brutální a přitom nerockersky funky rytmus. Kamarádka na ně pak narazila na dámských záchodcích... Staré dobré časy.

Nemá význam RHCP vyčítat, že už nejsou mladí. Možná je jejich problém v něčem opačný, spočívá spíš ve snaze čas popřít, dokazovat lidem i sobě, že se jich čas nijak nedotkl. V takhle pojímaném zápase ale člověk vždycky tahá za ten kratší konec. Každá kapela, která na scéně vydrží nějakou dobu, musí začít řešit otázku, jak zestárnout důstojně. Paradoxně úspěšnější v hledání odpovědi bývají skupiny a sólisté, kteří se času nevzpírají, dospějí k nějaké synergii s ním. Nezakrývají svoje vrásky make-upem a nosí je s hrdostí.