Na Dalibora v Šárce dorazilo 'šest Národních divadel'

S nápadem využít bizarní scenérii pražské Šárky kousek od Čertova mlýna pro přírodní divadlo přišli už před první světovou válkou basista Národního divadla Emil Pollert a muž mnoha talentů Antonín Fencl. A svůj podnikatelský záměr rozjeli velkoryse -při otevření v roce 1913 Prodanou nevěstou hlediště pojalo neuvěřitelných 10 tisíc sedících diváků a 8 tisíc k stání. To je dnes zhruba kapacita O2 areny. A na produkcích se podílely různé amatérské divadelní spolky i zvířectvo místních chovatelů.

Na operu zdarma

Když se před sedmi lety Jana Divišová a Renée Nachtigallová rozhodly na přírodní divadlo navázat, byl - a stále je - tento prostor zarostlý lesem a pichlavými křovisky. Přesto se jim - s výraznou podporou městské části Praha 6 - podařilo zahájit tradici novou: první neděli v září se šárecký lesopark rozezní operou. Od roku 2005, kdy se začalo Smetanovou Prodanou nevěstou, navštívily v pouti za operou Šárecké údolí desetitisíce lidí; na předloňského Dvořákova Jakobína prý přišlo na 14 tisíc diváků, na loňskou Smetanovu Libuši na deset tisíc. Podle pořadatelů letošní Smetanův Dalibor dosáhl také 14 tisíc - sen každého divadelního ředitele.

Těžko říct, nakolik je takový zájem podnícen tím, že vstup je zdarma, což je další výlučný rys tohoto podniku s milionovou podporou Prahy 6, a nakolik i velmi příhodně zvoleným termínem první poprázdninové neděle. Je to tak - existují tisíce lidí, kteří jsou ochotni se za operou složitě a letos i v úmorném horku plahočit a snášet značné útrapy, s návštěvou kamenného divadla nesrovnatelné. Od batůžkářů přes rodiny s dětmi až po stařečky o berlích a hůlčičkách, u kterých byste sotva předpokládali, že nároky takového výletu zvládnou. Poznáte je už cestou - vybavení karimatkami a dekami - vědí, že budou sedět na strmém svahu prorostlém kořeny. A louku, která slouží jako jeviště, většina z nich spíše jen zahlédne mezi stromy. Ozvučení ovšem organizátoři dotáhli na profesionální úroveň.

Nástrahy plenéru

Už tradičně se na těchto představeních podílejí především umělci pražských oper - Národního divadla a Státní opery - orchestr, sbor i sólisté, a to i tací, kteří vystupují na prestižních zahraničních operních scénách jako Aleš Briscein nebo Eva Urbanová. Ta byla po loňské Libuši, která vyvolala takový ohlas, že závěrečné proroctví muselo být dokonce opakováno, původně ohlášena i letos jako Milada. Ale protože ji příští týden čeká vystoupení v roli Kostelničky v ostravské opeře, Miladu zpívala plzeňská sólistka Ivana Šaková.

Uvolněná přírodní atmosféra může svádět k uvolněnosti také interprety - a jistě není snadné zdolávat převýšení svahu, zpívat navlečený v sametovém kostýmu na hrbolaté louce, na kterou paří slunce, a dirigenta i orchestr mít umístěné stranou. Přesto by právě takové produkce, které k opeře přitahují v takovém počtu diváky, kteří na tento žánru pravidelně nechodí nebo se mu jinak zcela vyhýbají, měly zavazovat organizátory k co nejlepšímu obsazení a interprety k co nejlepším výkonům. Vždyť oněch 14 tisíc diváků znamená zhruba 17 vyprodaných představení v Národním divadle, tedy čtvrtinu všech představení českých oper v letošní sezoně.

Určitě není radno ani diváky v Šárce podceňovat - přes nepohodlí jsou velmi pozornými posluchači. Umění i odpovědnost podat i za takových ztížených podmínek plně profesionální výkon ukázal především Aleš Briscein jako Vítek a výborně vyzněl i soprán Jany Sibery v roli Jitky. Mikrofony ovšem nemilosrdně odhalí každé zaváhání - v orchestru jich bylo letos příliš. Také sbor své vystoupení po pěvecké stránce podcenil. Michal Lehotský jako Dalibor sice hrdinně hřímal, ale amplifikace nelítostně odhalila jeho nezvládnuté sykavky. Ivaně Šakové pro roli Milady chybělo více vřelosti. Z výkonů ostatních bylo zřejmé, že Smetanův Dalibor není součástí jejich repertoáru.

Celkově ale význam takové operní pouti v mnoha ohledech přesahuje samotný uváděný titul. Šárecká uvádění českých oper, které jsou velmi vhodně voleny (také Rusalka), skýtají zážitky jiné, komplexnější: třebaže je bývalý étos spolkového života nenávratně pryč, vedou k občanské pospolitosti, sdílenému zážitku a aktivnímu přístupu k životu.