Vaše inscenace Strýčka Váni se odehrává ve velmi ironickém až cynicky výsměšném tónu. Co vás přivedlo k tomuto pojetí?
Já sám mám ironii a humor rád, bez nich je život ještě těžší. A u Čechova je ironie spousta, protože on nevěřil, že existuje lidské štěstí. Postavy jeho her to jasně dokládají. Já tomu dobře rozumím, mám takový kus půdy, kolem něj je zarostlá pustina, o kterou se nikdo nestará. A já každou neděli přijíždím a snažím se to zkulturnit a sekám trávu a uklízím. A za týden je to zase zarostlé a já opět sekám a sekám. A pořád se do toho pouštím, i když je mi jasné, jak je to absurdní. A sám se na sebe dívám s ironií, jenom se tomu směju. V životě je to stejné a Čechov to dobře věděl, zvlášť v té realitě, v které on žil. Vždyť třeba Astrov ve Strýčku Váňovi – jak ten by se rád obklopil krásou a kolik má ideálů, ale všechno kolem něj je nízké a ubohé a to jej sráží. Je sám a sám člověk nic nezmůže. Celý život vám pořád někdo přeje štěstí, od mládí, a tak lidé to štěstí pořád čekají, ale ono nepřichází.
LN My ale v Česku celkem věříme, že štěstí existuje. A nesouvisí tenhle názor s melancholickou a chmurnou ruskou duší?
Do jisté míry ano, Rusové štěstí zahánějí a rádi se mučí. A velcí spisovatelé jako Dostojevskij, Gogol je v tom ještě utvrzují. A zároveň vše vidí jasně, průzračně. V jejich krutých příbězích není nic tajemného, to je odraz normálního lidského života. A ten není veselý.
LN Hrajete Čechova prakticky bez škrtů. Proč?
Nikdy nekrátím ani nedělám zásadní úpravy, jen tu a tam pár nepatrných změn. Věřím autorovi a chci mu sloužit.
LN Obě důležité ženské postavy Soňa a Jelena jsou výtečně pojaté. Zvlášť Soňa, která je něco mezi dítětem a zrazeným ženstvím. Jak jste herečku objevil?
Mariju Berdinskich, která hraje Soňu, jsem přivedl do divadla už ze čtvrtého ročníku na divadelní akademii. Je to dívka z vesnice a neměla úplně jednoduchý život, a i proto roli okamžitě pochopila a naskočila na ni. Je to takové holátko, jako by ani neměla kůži, je nesmírně tvárná a báječně použitelná. A já se snažím tu její životní zkušenost využít, převést do divadelní řeči. Rád s ní pracuju, je to velice inspirativní.
LN Odešel jste z Vilniusu do Moskvy, kde šéfujete divadlu. V minulosti Sovětský svaz vaši zemi anektoval a myslím, že vzájemné vztahy tento fakt stále ovlivňuje. Bylo to pro vás jako pro Litevce těžké?
Tohle vše jsem si samozřejmě uvědomoval a říkal jsem si, že by bylo nejlepší přijet tam, něco tam udělat a zase zmizet. Tak zůstanu králem. Námluvy byly delší, přemlouvali mě, mezitím umřel umělecký šéf, který mě první oslovil. Nechtěl jsem, říkal jsem si, já tam umřu. Pak jsem někde popíjel a volali zase z Moskvy a já už měl tři piva, a tak jsem řekl proč ne.
LN A jak se po třech letech cítíte?
Definitivně jsem se stal cizincem, i když Moskvu jsem znal i předtím, vždyť jsem tam studoval. Jistěže jsem si o sobě přečetl, že jsem antiruský a nemám rád ruskou kulturu. V divadle také byla skupinka starších herců, bývalých soudruhů, kteří nenáviděli Západ, Ameriku. Byli to velcí nacionalisté, až šovinisté. Takoví, co uznávají jen Rusko. Snažil jsem se toho nevšímat a říkat si, že my všichni přece máme jediný zájem – dělat dobré divadlo, a oni to nebyli špatní herci. Pak jsme měli úspěch a po premiéře za mnou jeden z téhle skupiny přišel a špitnul mi: připijeme si na Litvu. A já mu povídám – můžete to říct nahlas. A on proč ne. A tak se to zlomilo, teď už se tam cítím jako mezi svými, a tak se pomalu rozhlížím, že bych už zase měl jít. Už jsem svou misi splnil.
LN Režisérům z pobaltských republik se po roce 1989 podařilo úspěšně prorazit v západní Evropě. Čím to je?
Když jsme byli součástí Sovětského svazu, tak nás považovali za Západ. Rusové k nám jezdili natáčet a my jsme hráli Němce a západní diverzanty a tak. A pro zbytek Evropy jsme zase neexistovali, jako bychom byli tajné národy. Pak přišly politické změny a my jsme honem museli do Evropské unie. To se mi také moc nelíbilo, byl jsem euroskeptik, protože jsem si říkal, že bychom nejdřív měli víc poznat, kdo vlastně jsme, jaká je naše identita, než se k někomu zase přimkneme. Teď jsme takový okraj Evropy, a tak zřejmě připadáme leckomu zajímaví, a ti naši režiséři utíkají ven, protože doma nejsou peníze. To je celý zázrak.