I české divadlo má svou zkušenost se Sorokinem, jenže převést na jeviště jeho fantasmagorické texty není jen tak. Rád provokuje a skládá jednu scénu drastického sexu a násilí za druhou. Kam autorův styl může zavést, je-li vnímán jen jako prostředek k šokování diváctva, jsme viděli na Nové scéně, kde Viktorie Čermáková nastudovala Třicátou Marininu lásku. K tak autentickému naturalismu chyběla odvaha a i s výpovědí to nebylo jasné a tak se vše zvrtlo ve směšnou karikaturu. Maďarům odvaha nechyběla a režisér měl jasnou představu, kam toto šílené podobenství dovést.
Jak by na to asi šli na Vinohradech...
Sorokinův román se odehrává v současné Moskvě a vypráví příběh sekty modrookých blond vyvolenců, jejichž srdce jsou „živá“, mluví a vidí. Vyvolenci hledají sobě podobné, což provádějí poměrně nevybíravým způsobem – lapené oběti rozbijí hrudník ledovým kladivem. Když přežije, je jedním z nich. A vše začalo s pádem Tunguzského meteoritu... Sorokinův text je především krutým zesměšněním totalitních režimů toužících po světě vyvolených jedinců. Cesta k němu totiž vždy vede přes vraždy, zneužívání moci a zlodějnu. Autor se inspiruje nejenom sovětskou historií, ale i jinými historickými érami, v Ledu „bratři a sestry“ vraždí lidi „neschopné znovuzrození“ ve jménu vznešené ideje a ti, kteří zůstávají, jsou jen „chodící mrtvoly“, jimž není dopřána duchovní transformace.
Režisér Kornél Mundruczó se více věnuje filmu, za své snímky již získal pár mezinárodních ocenění. S divadelní režií začínal v Kretaköru a dnes pracuje i v německém divadle. Led v budapešťském Národním před dvěma lety způsobil poprask a ředitel Alföldi byl jako prznitel národní kultury popotahován i v parlamentu. Zvrhle si představuji, jak by asi něco takového zapůsobilo třeba v našem mile konzervativním vinohradském divadle.
Vladimir Sorokin: LedRežie: Kornél Mundruczó ND Budapešť, |
A jak by na to pohlíželi naši herci, protože odosobněná autenticita těch maďarských je nevídaná. Jejich přístup k tak ďábelským rolím v sobě nese absolutní víru v režijní pojetí a vrcholnou sebekázeň. Pokrytecké ohledy na jemnocit diváka tu nemají co dělat, jde se až za práh bolestivosti, za práh toho, co živé divadlo unese.
Pokud tu ale má něco šokovat, není to nahota, naturalistické scény souloží a násilí, ale důslednost, s níž se na publikum valí hrůzostrašná směšnost vykloubené reality. Nahota je jeden z prostředků, jak ukázat zmatení hodnot, stav společnosti a přebývání v ní jako nekončící thriller s mnoha komickými prvky.
Inscenace je rozdělena do dvou částí: v první přihlížíme nekončícímu koloběhu násilí, sexu a vulgarit, což se střídá s neúprosnou pravidelností. Režie si pohrává s obludnou směšností nahoty a kopulačních pohybů, ty pak jen přesně zapadají do vytváření atmosféry orwellovsky beznadějného světa. Hraje se na jevišti, kde vznikl do realistických detailů vyvedený příbytek, jakési otřískané 1+1. Než usednou, musí bytečkem diváci projít. Z tohoto záměrného realismu režie uniká báječnou imaginací, jezdí se tu autem i na motorce, aniž by cokoliv takového bylo k dispozici, stačí jen větrák.
Režie je nesmírně vynalézavá, geniálně ironická a dokáže střídat nejrůznější postupy. Ať už jsou to směšné tance nahých mužů ve vaně, nebo scéna, kdy je zakladatelka hnutí v polomrtvém stavu přivezena na vozíku a vztyčena, aby vzápětí začala zběsile stepovat. Výjevu cynického skupinového sexu v pološeru předchází sladkobolná Cohenova interpretace Suzanne a aktéři si přitom vymýšlejí kdeco, přičemž vykřikují – to jsou ale Vánoce. V druhé části se dekorace přestaví, herci sedí mezi smrčky a deklamují text za zvuků Leningradské symfonie. Sdělí nám, že na světě je celkem 23 000 vyvolených a sekta je dobře zabydlena v podnikání a bratři a sestry se vyhledávají pomocí teleshoppingu...
Led Národního divadla z Budapešti je výtečná a odvážná inscenace, jejíž téma je nezpochybnitelné. Před dvanácti lety v Praze podobně zapůsobila Mayenburgova Tvář v ohni. Tehdy jsme si také kladli otázku, jaké hranice může divadlo překračovat. Jak vidno, může překračovat cokoliv, když ví proč.
