Dětský strach vždycky byl jedním z kořenů hororového filmu. Schopnost tuhle hrůzu poetickým a přesvědčivým filmovým vyjádřením evokovat v posledních letech projevil mexický tvůrce Guillermo del Toro (např. Faunův labyrint nebo Princ bez království).
Díky jeho účasti (producent a spoluscenárista) se s premiérou filmu Nebojte se tmy pojila jistá očekávání. Navíc je ten film nová verze televizního hororu z počátku 70. let, který v době uvedení zřejmě vyděsil značné množství amerických dětí včetně del Tora dost účinně na to, aby jej nikdy nezapomněly (na generaci mých vrstevníků podobně zapůsobila britská televizní produkce Svědek na zabití – tenisky, výtah, jistě si vzpomínáte)... No.
Jestli se nějaké dítko na promítání Nebojte se tmy nachomýtne, v klidu ho ten film asi nenechá, skutečně formativní zážitek mu ale, řekl bych, nepřinese. Premisa toho snímku přitom dobře vyjadřuje ducha hrůzné absurdity dětského myšlení – existují zlovolné a v temnotách přežívající bytosti, které k jakémusi účelu potřebují dětské zuby. Brrrr.
Nebojte se tmyUSA 2011 |
Jenomže film režiséra Troye Nixeyho z ní vychází ke tvaru zbytečně popisnému. Je to vidět už na prologu snímku, jenž se odehrává před několika desetiletími a zachycuje, ehm, dost nepěknou událost – šílený muž se tam pokouší usmířit temné síly. Jeho sílu ale odsává efektní stylovost, vypixelovaná, a proto nevěrohodná archaičnost. Gros příběhu se odehrává v současnosti (jakkoliv v něm hraje důležitou úlohu anachronický polaroid). Opuštěné venkovské sídlo rekonstruují Alex (Guy Pearce) a Kim (Katie Holmesová). Musejí se postarat o Alexovu dceru z prvního manželství Sally (Bailee Madisonová), o niž její matka ztratila zájem.
V první půlhodině, kdy autoři hrají s motivem dítěte, jež chce domů, ale vlastně žádný domov nemá (Sallyina matka ve svých telefonických vstupech působí jako docela přesvědčivé monstrum), a kdy dětská protagonistka žije v domnění, že ty podivné hlasy, co slýchá, patří kamarádům, film Nebojte se tmy vypadá, jako kdyby se mohl z všedního mainstreamu třeba vymknout. Nevím, jestli to bylo úmyslem autorů, ale filmem jako kdyby probleskovala kritika soudobé výchovné módy, kdy děti se „práškují“ a jejich problémy se překládají do terapeutického jazyka, který může mít taky značná omezení. Od toho všeho ale film uteče.
Jakmile jsou ale bytosti z hlubin naplno vidět a odhalí svou počítačovost, stane se z filmu unavená výprava k nepřesvědčivému finále, která se, dříve než ho dosáhne, stihne pořádně zatočit v kruhu (zase něco viděla, zase jí nevěřili). Navíc – jakkoliv patří mezi kvalifikační předpoklady pro protagonisty hororu jistý, řekněme, intelektuální deficit, je to, co na poli stupidity předvádějí Alex a Kim přece jen trochu moc. Horor jistě nepotřebuje racionalitu, kauzalitu, předpisovou motivaci.
Jeho přesvědčivost se může zakládat na jiném řádu, než je ten rozumový. Film Nebojte se tmy ale neusiluje o to, aby našel nějaké jiné než do detailu popisné vyjádření, aby vyjádřil logiku zlého snu a neartikulovaných hnutí ducha. Každý záhyb kůže prastarých obyvatel domu musí být vidět. Každý posun drkotající zápletky musí být vysvětlen – většinou dost nepřesvědčivě. Ve finále pak vše zaklapne v duchu konvence a jde se domů.
Nixeyho snímek splývá s většinou filmové produkce – ne dost dobrý ani ne dost zajímavě špatný na to, aby stál za řeč. Jako kdyby v něm ale byly fragmenty něčeho trochu lepšího, co se ale ani nezkusilo narodit. Zlomek vzpomínky na to, čím film může být.