Pavel Reisenauer, nejosobitější ilustrátor české žurnalistiky, právě oslavil padesátiny. Noviny mohou měnit své redaktory, šéfredaktory, formáty i layouty, ale jejich originální tvář, mají-li nějakou, zůstává tím, co je prodává, tudíž je v jejich zájmu, aby si ji přes všechny změny uchovaly. A protože Reisenauer už dvacet let dává originální tvář Respektu, lze bez přehánění říci, že úspěch tohoto týdeníku je z valné části jeho dílem. Totéž platilo dlouhá léta pro titulní stranu Orientace Lidových novin. A ti, kdo ji po Reisenauerovi převzali, se musí chtě nechtě potýkat s laťkou, kterou právě on nasadil.
Hodnota druhého pohledu
Je-li hodnotícím kritériem výtvarníka jeho osobitost a nezaměnitelnost, pak Reisenauer aspiruje na absolutní českou špičku. Jeho kresby a ilustrace v sobě mísí puntičkářský realismus s nadsázkou, ironií i nabídkou interpretací. Jeho vidění světa vychází z toho, co lidé vnímají kolem sebe, ale hlavní autorský přínos spočívá v přidané hodnotě, jež nebývá na první pohled snadno rozpoznatelná.
Reisenauer do kreseb vpašovává nejrůznější skryté významy, jinotaje a rébusy. „Massa Barack?“ diví se kamenný Abraham Lincoln, osvoboditel otroků Ameriky, vzestupu Baracka Obamy. Na jiném obrázku je replika Hokusaiova obrazu Velká vlna – naprosto věrná až na dva detaily: v pozadí stojí místo Fudži maličký Říp a v popředí jeden z veslařů zvrací. Právě proto Reisenauerovy novinové ilustrace neslouží jako pouhý doprovod a ke zběžnému zhlédnutí, ale spíše k bedlivému prostudování. Díky té přidané hodnotě představují spíše komentáře. Ale protože ve většině případů vycházejí ze zdejších tradic či archetypů, bývají obtížně sdělitelné navenek, mimo český kontext. Reisenauer je tak jakousi obdobou Jaroslava Foglara a zvláště jeho Rychlých šípů, jež u nás sklízejí několikagenerační úspěch, ale cizina tu šípáckou fascinaci nikdy nepochopila. Jsou to prostě české endemity (druhy, které se nikde jinde nevyskytují), jak by řekli biologové.
Hlavně aby nezmizela radost
Chceme-li pochopit Pavla Reisenauera a jeho výtvarný svět, můžeme se inspirovat titulem knížky, kterou v roce 1968 vydal Václav Černý: Co je kritika, co není a k čemu je na světě. Takže (byť on sám by při takové otázce lezl po zdi): Co je Pavel Reisenauer, co není a k čemu je na světě?
Začněme tím, co není. Reisenauer není karikaturistou v běžném smyslu, ač je mezi ně často řazen. Dokonce on sám Hospodářským novinám řekl: „Ke karikatuře jsem přišel přirozeně, kreslil jsem odmala, pořád a pořád, až jsem jednoho dne skončil v týdeníku Respekt.“ Jenže ve skutečnosti má blíže ke komiksu. (Kdo chce proniknout do hlubin jeho duše, ať sáhne po téměř rozebrané knize Smrt po životě.) Není ani školeným výtvarníkem. Po gymnáziu pracoval jako noční hlídač a topič, odkud se dostal do Respektu v době, kdy se tam soustředili lidé z bývalého samizdatu, jejichž valná část předtím rovněž hlídala či topila. Takto se stal novinářem (ač sám se za něj nepovažuje) a z jeho kreslířské vášně se stala seriózní obživa.
Z komentářů Pavla Reisenauera.
Můžeme tedy pokračovat tím, co Pavel Reisenauer je. Je kreslířem s darem od Boha. Je člověkem, jenž působí nenápadně a zdaleka se vyhýbá veřejnému životu. Život kolem sebe – i ten politický – nevnímá z pozice zasvěcenců či analytiků, ale z běžného sledování novin, webů, televize, z občasné návštěvy lesa či hospody. Je konzervativcem, který je však otevřený experimentům: za první dva roky v Respektu zvládl počítačovou techniku a od roku 1993 tam nevyšel jediný obrázek kreslený ručně. Je odpůrcem polopatické prvoplánovosti, což ho dost vyčleňuje z řad běžných karikaturistů.
To vše nejsou jen osobní postřehy a spekulace. Tak nějak uvažovala i porota, která Reisenauerovi udělila novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského za rok 2008. To bylo příznačné. Dvacet let po revoluci získal novinářskou cenu – která se jinak uděluje investigativcům, reportérům, analytikům či komentátorům – kreslíř Reisenauer. Tím byla oceněna jak jeho osobitost a nezaměnitelnost, tak jeho podíl na tváři Respektu či Orientace i jeho schopnost oslovit čtenáře.
Čímž se dostáváme k závěru: K čemu je Reisenauer na světě? Odpovědi se budou různit, ale jeden společný jmenovatel se rýsuje. Jeho kresby dávají mnoha lidem radost, ať už svým provedením, vtipem, nadsázkou nebo tím, jak nutí k luštění významů. A starat se o to, aby nezmizela radost, to je devíza vysloveně jirousovská. Není náhoda, že Pavel Reisenauer má Ivana „Magora“ Jirouse rád a že ilustroval jeho sbírku básní Okuje.