Sedláčkův film zobrazuje českou tíseň z pádu

V hraných filmech Roberta Sedláčka (nar. 1973) jde tomuto původně dokumentaristovi o dokumentaci mentálního stavu české společnosti prostřednictvím intimního pohledu. Ten je neotřelý a přitom obyčejný. Spojuje se v něm robustnost autorského talentu s delikátností analytika, který si klade otázky, jež obyčejně u českého filmu nezaznívají. Například otázku, proč se v Čechách tak často člověk cítí, jako by byl zajatcem jakési tísnivé nutnosti, o níž neví, k čemu je nutná.

Domnívám se, že zvláštní „sociologická“ účinnost Sedláčkových postav vyplývá z toho, že jsou zobrazovány důsledně jako výslednice a produkty sociálních vazeb, v jejichž omezeném prostoru a možnostech jednají. V souladu se Sedláčkovým kritickým pohledem na poměry v této zemi jsou ony vazby a vztahy deformované a deformující: od toho se také odvíjí i jejich tápající, nerozhodné a nesebevědomé jednání.

Jsou to dramata znejistěných lidí, jejichž existence stojí především na nejistotách a na velmi tekutých píscích sociálního statusu. Ti lidé přitom touží, jako ostatně každý tvor, po stabilitě, což je ale ta poslední věc, kterou jim tato doba je schopna poskytnout. Tímto rozporem vzniká tísnivé napětí a tichá dramatičnost Sedláčkových filmů. Tento rozpor je ale zároveň zdrojem komiky a grotesknosti jeho „obyčejných“ příběhů. Obojí se to slučuje v ideální míře v jeho posledním filmu Rodina je základ státu.

Filmy o něčem

Tento zbytečně komplikovaný úvod by neměl zastřít, že Sedláčkovy filmy mají jednu věc, která je v českém filmu spíš vzácná. Jsou, jak se originálně říká, o něčem. V tomto případě jde o podobu jednoho velkého kariérního zhroucení, po němž následuje tragikomická vzpoura realizovaná útěkem časoprostorem ke kořenům a podstatným věcem života: tedy k rodině, jež je základem nejen státu, ale i lidské existence samé. Ta je ve svých základech rozporná: potřeba zajistit rodinu je i palivem jejího ohrožení. Je výmluvou pro skutky nečestného druhu a může být i příčinou pádu. Ambivalentnost motivací je ostatně příznačná pro Sedláčkovy filmy, ba řekl bych, že je jejich podstatou.

Bankovní úředník Pokorný (hraje ho Igor Chmela) je zapleten do kapitální zpronevěry, která tak hýbe zemí, že se dostala i na první stránky novin. Zbývající čas do předpokládaného zatčení využije tento hrdina naší doby, jehož reálná vina je během celého filmu nejistá, k mobilizaci rodinného potenciálu. Poté co se večer poněkud teatrálně opije a v příslušném stavu si k údivu celé pyšelské komunity zamedituje v místním veřejném rozhlase o životě a jeho paradoxech, rozhodne se druhý den k akci. Naloží rodinu a odjede sám sobě i svým vyšetřovatelům.

Zaskočená žena (hraje ji Eva Vrbková, hvězda Divadla na provázku, jež konečně snad bude objevena šířeji), která dosud sdílela manželův kariérní vzestup, je zprvu zmatena, ale pak se projeví solidárně a bez větších protestů se stává podílnicí i na jeho bezvýchodném plánu.

Útěk, který má snad být především jakousi katarzí, se realizuje odjezdem z pražské suburbie (luxusní vila v Pyšelích) na Moravu, odkud zřejmě manželský pár pochází a kde je to vše jaksi více „kořenné“. Během cesty, jíž se účastní i jejich školou povinné děti, jež jsou průběžně poučovány o historii a botanice, dochází k postupnému smývaní oněch společenských nánosů, které se na kdysi jednoduchých životech původně nemajetných mladých lidí nahromadily.

Rodina se ubytuje v nevlídném hotelu, pak spí ve stanu v lese, zažijí různé příhody, jejichž smysl není vždy zcela zřejmý - nebo je zřejmý až moc: třeba se zbitým psem v lese, jenž připomíná ze všeho nejvíc opilého psa baskervillského, takže soucit - alespoň recenzentův - právě nebudí.

Rezignace bez hysterie

V moravské Strážnici pak padnou na své dávné známé, kamarády ze studií, kteří na rozdíl od nich zůstali mimo společenský a majetkový vzestup. Rodinný pár spolužáků (hrají je Sedláčkovi herci Simona Babčáková a Jiří Vyorálek) představují ve filmu rázovitou alternativu normálně vedeného života, jenž je však v Čechách (tedy na Moravě!) provázen pocitem zmarnění a jaksi obyčejné, tedy nehysterické rezignace.

Sedláček nemusí ani příliš své herce vést a inscenovat vřelé trapno, ze kterého je v tomto kulturním prostoru jediný unik v možnosti pořádně se ožrat, samozřejmě slivovicí. Což se stane. Jiný rituál je vlastně nemožný a krajně nepravděpodobný.

Mezitím co je rodina na útěku, který vlastně skutečným útěkem ani není, neboť není ani úmyslem uniknout, stahuje se kolem uprchlíků smyčka policejní akce. Policejní vyšetřovatelé, jež hrají Martin a Monika Fingerovi, se v důsledku příběhového prologu, který se odehraje v krachující bance, zdají být rovnocennými partnery stíhané rodiny.
Jejich role a profily však záhy slábnou a zdají se být obětí realizačního diktátu. Jinak, než že museli být redukováni, si jejich stínovou existenci v druhé části vysvětlit nedokážu.

Finále se pak odehraje dramaticky, zároveň jaksi tragikomicky, bez patosu, jak to asi v takových případech chodí. Zločinec je dopaden, zda ten správný, je už jiná věc.