Tramvaj v Činoherním klubu nabrala pěkné zpoždění

Tramvaj do stanice Touha je stará hra a to, kvůli čemu se její hrdinka Blanche DuBois hroutí, je z dnešního pohledu i malinko komické. Tím spíš, že jde o hru velmi americkou, zasazenou do konkrétních reálií konce 40. let minulého století – hra sama je z roku 1947 a slavný film Elii Kazana s Vivien Leighovou z roku 1951. Zkrátka i hry stárnou, a jestli se v této dá alespoň zčásti na něčem stavět, pak jsou to psychologické portréty postav, z nichž lze místy vykřesat uvěřitelné emoce.

Blanche tak nabízí studii ženy, která nezadržitelně směřuje ke zhroucení, ne-li rovnou k šílenství. Stella je zase nešťastnice, v níž se sváří láska k muži se strachem z něj, což i ji nakonec nezadržitelně žene do kouta.

Občas až melodram

V každém případě jde o dramaturgickou volbu, kterou by snad šlo obhájit výraznou divadelností či úpravou, posunem, těžko říct. Ladislav Smoček ale zvolil pojetí povýtce realistické, které se sice soustřeďuje na tradiční psychologické rozehrávání situací a vztahy mezi postavami, ale v konečném výsledku je nedokáže udržet při životě. Nemyslím také, že byl dobrý nápad hrát hru bez větších škrtů, protože délkou a nezáživnou neměnností zvoleného stylu režie spolehlivě diváky umořila, pocit, že hra snad nikdy nebude mít konec, byl k nevydržení. Zvetšelé pojetí výmluvně dotváří realisticky polopatická scénografie bez nápadu (Hans Hoffer), která otrocky naplňuje scénické požadavky autora.

Stanley Jana Hájka, Blanche Lucie Žáčkové a Marika Procházková coby Stella

A přitom v první půlce zejména díky Lucii Žáčkové inscenace nepostrádá určitou energii, která se ale postupně vytrácí, až zmizí docela. Žáčková hraje Blanche s obdivuhodnou proměnlivostí, divák má pocit, jako by přímo tančila na střepinách, v něž se rozpadl její život. Její koketérie a graciéznost kořeněná jízlivou nadřazeností má mnoho podob, zábavných i tragických, a s napětím sledujeme, kam až se odváží jít, jako by vůbec nevěděla, co jí hrozí, po jaké hraně se pohybuje. Příchylnost k alkoholu je v jejím pojetí mrazivě komická hra, provokace, která se jí brzo vymyká z rukou.

Problém ovšem je, že Žáčková celý tento těžký náklad táhne sama, jen s pomocí Stelly v podání Mariky Procházkové. Ta se stále marně snaží odstraňovat napětí a obelhává sama sebe, ale není s to zvrátit stav věcí. Ke konci první půle inscenace se společné scény Blanche a Stelly vyznačují velkou jímavostí a přinášejí i důležité emocionální uvolnění atmosféry.

Stanley se vytratil

Žel ten, o koho tu jde – Stanley, manžel Stelly, buran, hrubián násilný a přeborník v sexu a zároveň nešťastník, který má pocit, že musí chránit své hnízdo, a seká kolem sebe –, se kamsi vytratil. V programu se sice avizuje, že žádnou z postav nelze odsoudit ve prospěch sympatií pro druhou a že tu panuje rovnováha sil, ale Stanley Jana Hájka je největší zloduch inscenace. Činí z postavy pouze tupého primitiva, kterého ještě ztvárňuje s nepříjemnou naléhavostí směřující až ke křeči. Tenhle ukázkový padouch také inscenaci místy strhává až do melodramaticky černobílé polohy.

Ani Matěj Dadák jako Mitch příliš nezaujme, vcelku spolehlivě odehraje svou přízemnost, svou proměnu. Je uvěřitelným slabochem, ale jeho vnitřní svár příliš nezasáhne. Další dvě figury – Eunice (Lada Jelínková) a Steve (Otmar Brancuzský) – jen doplňují kolorit. V druhé části se nemilosrdně vyjeví slabiny režijního přístupu, stereotypně rozehrávané situace se čím dál více posouvají k banálnímu až televizně vyhlížejícímu realismu, zatěžkanému, nevzrušivému.

Nakonec i Lucie Žáčková umdlévá a v posledních scénách i ona předvádí svůj sebeklam jen v jedné unavené poloze. Nepíše se to lehce, ale je to stará režie, která Williamsovu hru nijak nepřiblížila současnosti, jak vidno ani důraz na psychologii není samospasitelný a živá, moderní divadelnost i dynamika tu prostě chybí. Problém je, jak již bylo řečeno, v textu, ale ne jenom v něm.