Kdo dnes zůstal na scéně z hrdinů britské nové vlny druhé poloviny 70. let? O Joeu Jacksonovi nebo Grahamu Parkerovi moc slyšet není, kapela Dr. Feelgood se také takřka vytratila, Ian Dury zapadl, ještě než roku 2000 zemřel. Zatímco Elvis Costello patří mezi absolutní hudební veličiny. A neustále překvapuje mnohotvářností a kreativní aktivitou, jako by měl v sobě pořád prudkou postpunkovou energii. Ačkoliv jde zároveň o velmi vytříbeného umělce.
Vlastním jménem Declan Patrick McManus se narodil a vyrůstal v londýnské rodině zdatného muzikantského řemeslníka. S otcovou taneční kapelou také chlapec tu a tam zpíval. Ve středoškolských letech ale začal soustavněji hrát na kytaru s vrstevníky. Nejprve countryfolk a pak svérázný a vlastně dost eklektický rock s módní nálepkou nové vlny. Na níž se poměrně hladce vezl a budil pozornost specifickým, skoro patetickým, přitom sarkastickým zpěvem a talentem k psaní výrazných písní. I vzhledem cvoka v křiklavém saku, s velkými obroučkami a la Buddy Holly a se jménem rock’n’rollového krále a italským příjmením po matce.
Pár měsíců poté, co získal roku 1977 smlouvu s vydavatelstvím Stiff Records, zaměřeným na post-punk, vydal Costello zdařilé debutové album My Aim Is True. Následující deskou This Year’s Model i singlem Watching The Detectives už naplno prorazil. A absolvoval prvá velká turné jak doma, tak po Austrálii a Spojených státech, na nichž ho doprovázela kapela The Attractions, se kterou – ale už pod jménem The Imposters – hraje dosud. A za ta léta se v ní vyměnil toliko baskytarista.
Costello pak během dalšího desetiletí vyzrál v osobitého rockového písničkáře se zneklidňujícím, niterným projevem a vysokou skladatelskou i textařskou inteligencí. Neustále obohacoval a proměňoval svoji muziku a přijímal podněty z nejrůznějších žánrů. Pořád byly na jeho četných deskách slyšet kořeny britského pubrocku, ale i irské lidovky, stejně jako americké country, ale také ozvěny předválečné vaudevillové muziky i blýskavé broadwayské produkce. Vše se u něho propojovalo přirozeně, nenásilně, s mimořádně vytříbeným vkusem. A přibývaly další podněty.
Cokoliv a vždycky po svém
Třeba album King Of America (1986) znělo až folkrockově. Poprvé na něm v USA usazený Costello spolupracoval s producentem T-Bone Burnettem (partnerství stále trvá) a ve studiu užil mistrovství kytaristy Jamese Burtona, který kdysi zdobil Presleyho nahrávky. Ačkoliv je plodným autorem, obracel se také k písním velkých postav country Hanka Williamse, George Jonese i Grama Parsonse (LP Almost Blue, 1981), interpretoval po svém standardy i četná blues.
Z jiného světa pak byla kolekce snímků se smyčcovým Brodsky kvartetem (The Juliet Letters, 1993). Deskou Spike (1989) se přihlásil jak k historii, tak k současnosti muziky pocházející z New Orleansu. Ještě výrazněji pak na CD The River In Reverse (2006, společně s Allenem Toussaintem), rozhořčený nad liknavostí státní správy po katastrofě způsobené městu hurikánem Katrina.
Sérii songů napsal před lety s Paulem McCartneyem, ale spolupracoval také s jiným velikánem populární hudby, Burtem Bacharachem. Pozval k nahrávání jazzového trumpetistu Cheta Bakera, spojil se s bubeníkem progresivních Soft Machine Robertem Wayattem. Doslova uhrančivě působí komorní duety s jazzovým, ale spíš už nadžánrovým kytaristou Billem Frisellem (Deep Dead Blue, 1995). Významných setkání s umělci různých žánrů se odehrálo takřka nepočítaně a zřejmě zdaleka nekončí.
Kupříkladu sestava hudebníků na CD Secret, Profane & Sugarcane (2009) představuje absolutní špičku moderního country (Jerry Douglas, Mike Compton, Stuart Duncan atd.). Vztah k jazzu, byť ho přímo nikdy neprovozoval, se u Costella projevil i několika písněmi, které napsal pro svou manželku, světovou hvězdu Dianu Krallovou. S níž má dvojčata pojmenovaná Dexter a Frank po velikánech žánru, saxofonistovi Gordonovi a po velkém Sinatrovi. Toho totiž někdejší postpunker chová v mimořádné úctě.
Patrně až workoholický Costello ale také stále častěji brousí do soudobé vážné hudby. Podílel se na realizaci opery Steva Nievea Welcome To The Voice (2000), udělal desku se sopranistkou Annie Sophie von Otterovou, je autorem několika symfonických a baletních kompozic. A mezi četnými inspirativními úkroky stále vydává čistě vlastní autorská alba, ať už za přítomnosti rockově řízných The Imposters, anebo se zcela jinými hráči a v rozličných orchestracích. Celkově jde o více než třicet titulů. Občas se na nich dotýká i aktuálních problémů, takříkajíc „celospolečenských“, jako je tomu na zatím poslední studiové desce National Ransome (2010). I když vlastně oklikou, neboť jde o songy vyvolávající prostředky slovesnými i hudebními atmosféru ekonomické krize z 30. let minulého století.
Pořád energický, jakoby až všežravý a zároveň mimořádně senzitivní a originální Costello patří bez diskuse mezi naprostou hudební špičku současnosti.