Hlavní hrdiny - kulhající dívku Alici, jež mohla být královnou plesu, nebýt nehody na lyžích, a Mattia, génia s nesnesitelným pocitem viny za zmizení své sestry dvojčete, vykupovaným neustálým sebezraňováním - sleduje příběh od školních let. Způsob vyprávění ale nezůstává chronologický (tak jak je tomu u Giordanova románu), ale rychle přidává další dvě časové roviny - pubertu a ranou dospělost. Neustálé střihy do životů Alice a Mattia ukazují propojení jejich osudů i jejich nesnadnost.
Zatímco Alice touží být „normální“ dívkou randící s kluky, být zvaná na večírky a patřit do holčičí party, Mattiovi je začlenění mezi ostatní lidi cizí. Scény, kdy se s ním snaží spřátelit jeho spolužák Denis, stejný outsider středoškolského kolektivu, vyznívají do prázdna a oba kluci si zůstávají dál vzdálení.
Osamělost prvočíselItálie / Německo / Francie 2010 |
Naopak Alici se kvůli provinilosti za dřívější šikanu (a nejspíš i touze vyzkoušet si sílu své moci) královny školy Violy dostává milosti. S výrazným mejkapem na ještě dětské tváři, v šatech příliš kopírujících chybějící křivky a poučena, jak si podmanit opačné pohlaví, sestupuje s Violou do víru narozeninového večírku.
Dusot techna, lesk zmalovaných rtů, okázalost nedávno objevených dotyků - kamera Fabia Cianchettiho společně s hudbou Mika Pattona, bývalého frontmana Faith No More, iluzi nezávazné zábavy nahlédne perspektivou prvních soubojů o moc a živočišně se probouzející sexuality. A divák brzy tuší, že se tu schyluje k něčemu „špatnému“, a skoro chystá prsty k zakrytí očí, kdyby ten lákavý pohled neunesl.
Pocit vlastní béčkovému hororu u love story vhodné na první rande překvapí. Zároveň definitivně potvrzuje způsob zobrazení, jež si Costanzo pro svůj film vybral - drama osamocení stupňované hororovými prostředky.
Prvočísla, která k sobě našla cestu - Mattia (Luca Marinelli) a Alice (Alba Rohrwacherová)
Scéna lidí ztrácejících se sobě navzájem v mlžném oparu po svatebním večírku nebo Alicina noční můra, jež jí pomůže pochopit zoufalství Mattiovy rodiny, působí až divadelně a svou stylizovaností nemusí každému vyhovovat. Pokud ale divák na tuto hru přistoupí, vytvoří mu Costanzo jasný rámec příběhu, jehož mementem je to, že ublížit si nejvíce umíme sami.
Výjimečnost Alice i Mattia přirovnávaná k prvočíslům, dělitelným jen sama sebou nebo jedničkou, není absolutní, osamocení není nevyhnutelné. A právě momentem na svatbě Violy, která možnost sblížení prvočísel zjeví, by film mohl končit. Namísto toho režisér věren literární předloze nastavil film dalšími lety utrpení k příliš doslovnému happy endu (takže zamilované páry neodejdou z kina s depresí).