Jen málokteré dílo žije čilým životem ještě po půlstoletí od svého vzniku. Odkaz Hanka Williamse, považovaného za nejvýznamnější postavu americké country music, však přestál invazi nejmodernějších stylů a postupem let svedl dohromady tak různorodé umělce jako Johnnyho Cashe a Nicka Cavea.
Cash se už před třiceti lety sešel s Jerrym Leem Lewisem na albu věnovaném Williamsovým písničkám. O dvě dekády později spatřila světlo světa albová pocta Timeless, na níž si Hankovy popěvky rozdělili muzikanti formátu Keithe Richardse, Toma Pettyho či Boba Dylana. A Dylan, možná nejoddanější fanoušek Williamsovy hudby, stojí i za vydáním aktuálního CD The Lost Notebooks of Hank Williams.
Ačkoliv mnozí považují za vrchol světového písničkářství právě „dylanovky“, jejich autor se mnohokrát vyjádřil, že on sám dává přednost nahrávkám prokletého countrymana, jemuž se nikoli náhodou říkalo „Hillbilly Shakespeare“. Když si uvědomíme, že Hank Williams zemřel na zadním sedadle svého cadillaku prvního ledna 1953 a ještě v roce 2010 stál světu za to, aby mu byla posmrtně udělena Pulitzerova cena, dojde nám, že jakákoli škatulka je pro takového člověka těsná. Dávné hity Hey, Good Lookin’, Jambalaya (On The Bayou) a Take These Chains From My Heart na první poslech nijak výrazně nepřekračují hranici svého žánru – ve skutečnosti je však jejich smysl stále platný.
Odborníci se shodují, že Williamsovi se jako nikomu podařilo popsat strachy i radosti generace, která měla kořeny ve venkovské chudobě, ale v období po Velké hospodářské krizi zažila velký vzestup, s nímž souviselo i přesazení do zmodernizovaného a svobodomyslnějšího prostředí velkých amerických měst. Právě o nakládání jedince s náhle nabytou svobodou je většina Williamsových textů, a jak známo, on sám byl obětí této pasti – těžkým alkoholikem, jemuž se pocity vykořeněnosti a věčné nespokojenosti staly osudnými.
Není žádný zítřek
Hank Williams zemřel v pouhých devětadvaceti. Zůstalo po něm 35 singlů a také čtyři deníky, o jejichž existenci se leccos šuškalo už za jeho života. Výjimečně nadaný tvůrce si do nich zaznamenával verše, kudy chodil, o čemž ostatně svědčí i smutný fakt, že svůj poslední text napsal v autě těsně před svým skonem. Vyprávělo se, že Hank skládá tak, jak pije whisky: jako by nebyl žádný zítřek.
Po zpěvákově skonu se zápisníky dostaly do sejfu vydavatelské společnosti Acuff-Rose Publications. O mnoho let později se o nich dozvěděla Kira Florita, editorka cenami ověnčeného souboru The Complete Hank Williams. Když potom pracovala na obsáhlé knize Snapshots From The Lost Highway, vzpomněla si na ně a stránky z nich v publikaci otiskla. Tak se zpráva o denících dostala ke koproducentce CD Timeless Mary Martinové, která začala přemýšlet, zda by se s nedokončenými písněmi nedalo něco udělat.
The Lost Notebooks of Hank WilliamsSony / Egyptian 2011 |
Jednání o dodatečném zhudebnění textů z Williamsových deníků bylo složité, trvalo celé desetiletí. Ale i tento příběh má happy end a The Lost Notebooks of Hank Williams patří rovněž k těm nahrávkám, které se zrodily pod šťastnou hvězdou. Album vyšlo na labelu Egyptian, který si před čtrnácti lety založil Bob Dylan pod hlavičkou Sony Music za účelem vydání pocty The Songs of Jimmie Rodgers. A i tentokrát kolem sebe shromáždil kolegy, kteří mu tak či onak přirostli k srdci: Norah Jones obohatila tradiční countryový styl o špetku swingu a jemného jazzu, Levon Helm (někdejší bubeník skupiny The Band) mu zase dodal jižanský říz. Sheryl Crow si vzala na pomoc nevtíravou dechovou sekci a Merle Haggard v závěrečné skladbě o Kázání na hoře připomněl, že Hank Williams zpíval i gospel. Za zmínku stojí také přítomnost stále osobitějšího Jakoba Dylana – je to totiž poprvé, co se otec a syn setkávají na jedné desce.
