Film britského režiséra Johna Maddena je hollywoodský remake čtyři roky starého izraelského snímku. Poslední dobou americký filmový průmysl sahá po tamních látkách relativně často – například v seriálu In Treatment, který se nedávno dočkal i počeštěné verze (Terapie) nebo v další zdařilé sérii – špionážním dramatu Homeland, které mělo za oceánem letos na podzim úspěšnou premiéru.
Tři mladí agenti Mossadu v šedesátých letech proniknou do východního Berlína. Jejich úkol je unést odtamtud do Izraele Dietera Vogela (Jesper Christensen), „řezníka z Treblinky“, lékaře, jenž na židovských vězních prováděl nelidské pokusy. Obtížná mise ale neproběhne podle plánu, místo aby dostali vězně za hranice, musí se agenti spolu s ním skrývat v berlínském bytě. Jak to mělo dopadnout, se divák dozví prakticky na začátku filmu: Rachel Singerová (jako mladou ji hraje Jessica Chastainová) Vogela při pokusu o útěk zastřelila.
O třicet let později o Singerové (teď již v podání Helen Mirrenové) napsala její dcera oslavnou faktografickou knihu, třicet let stará historie se opět dostala do středu zájmu. Rachel to ale moc netěší. Od bývalého manžela a spolubojovníka Stephana (Tom Wilkinson a Marton Csokas) se dozví, že jejich skutečná společná historie se na nečekaném místě znovu připomněla a že s tím bude potřeba něco udělat. Rachel se tak nakrátko znovu stane tajnou agentkou, jejímž posláním je věc uzavřít – tentokrát už definitivně – a dosáhnout přitom snad i jakési katarze.
Režisér John Madden (např. Zamilovaný Shakespeare nebo Mandolína kapitána Corelliho) je typ zdatného řemeslníka, tvůrce ne zrovna inspirativního, který ale – má-li se oč opřít – dokáže pro látku najít adekvátní filmovou formu. V těch pasážích Dluhu, které se odehrávají v 60. letech, tím pádem je na co se dívat. Madden v nich navazuje na tradici inteligentního špionážního filmu té doby (např. na těžko překonatelného Špiona, který přišel z chladu z roku 1965).
Nemnohé akční scény jsou v jeho provedení náležitě sevřené, východní Berlín tísnivý a špinavý (fanoušci produkce automobilek sovětského bloku si při sledování Dluhu vskutku přijdou na své). Atmosféra v dostatečné míře paranoidní. Těžiště téhle části filmu je ale ve scénách z bytu, kde se hrdinové ukrývají, a v nichž se odehrává střet mezi nimi a jejich zajatcem, jenž se jim snaží „dostat do hlavy“. Opět – nedá se říci, že by byly nějak převratné či hluboké – v kontextu žánrové podívané ale fungují skutečně dobře. Nemluvě o momentech, kdy se Rachel k „cíli“ přibližuje, stane se pacientkou v jeho gynekologické ordinaci – řekněmě, že potenciál zhnusit, jaký v sobě takové aranžmá nese, se tvůrcům podařilo naplnit, aniž by se museli uchylovat k nějakým laciným šokům.
Dluh (USA, 2011)Režie: John Madden |
Režisér se v berlínských pasážích mohl opřít i o dobré herce, u Jessiky Chastainové to nepřekvapí, ale ocenit zaslouží i Sam Worthington, zaškatulkovaný Avatarem a úděsným Soubojem Titánů, v roli citlivého agenta Davida.
Všechno se ale z filmu vytratí v té přítomné rovině. Drama vystřídají bezradné, hloubku sugerující scény. Jistě, Helen Mirrenová je velmi elegantní a talentovaná dáma, Tom Wilkinson má zase velmi dobře uhýbavý pohled mocného muže žijícího ve světě lží. Jejich herectví spíš ale jen zastírá autorskou impotenci. Morální dilemata jsou nanejvýš konstatována, ne prožita nebo snad dramatizována v ději. Katarze, již asi mělo přinést finále, je mírně řečeno falešná. A děj sám... Při všem respektu k právu filmařů občas zatlačit na pilu – tak donebevolající hloupost, jako je závěrečný zvrat v Dluhu, aby jeden skutečně pohledal. Snaha slibně vykreslený příběh nějak doříci spolehlivě pohřbila i to už řečené.