Ahoj, jsem vaše budoucnost a chci dál

Jeviště vídeňského divadla Brut tone zatím ve tmě, ale během okamžiku reflektory ozáří podivný pokoj ze čtyř zrcadlových stěn, vybavený jasně červeným kobercem, sedací soupravou a velkou plazmou s videokamerou na stativu. Ve skleněné cele čekají Faustijn, Zoë, Ineke, Martha, Jeanne, Spencer a Gust – vlámští teenageři mezi deseti a patnácti lety –, aby nám řekli něco o sobě, ale hlavně o nás. Ven nevidí.

Průvodcem je předtočený ženský hlas, který dětské performery vybízí k akci. Stejně tomu bude i dnes a zítra v Divadle Archa, kam představení Before Your Very Eyes (Přímo před očima) z Vídně zamířilo v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

Scéna připomínající vědecký experiment rychle ožívá. Hlas z reproduktorů udílí první úkoly a na dvou velkých projekčních plátnech po stranách pokoje se střídají obličeje herců – ty současné, které snímá živě kamera, a jejich dva roky staré ekvivalenty, předtočené na začátku zkoušek. Účel je jediný – pomocí jednoduchých otázek zjistit, co si v tu chvíli každý z herců myslí, a hlavně jak si představuje svoji budoucnost.

Takže zatímco ve dvanácti letech nikdo neměl problém přesně popsat, co znamená štěstí (být slavný bubeník v ještě slavnější kapele), v devatenácti to bude horší (nemuset si měnit spodní prádlo, ležet v posteli celý den nebo si nastěhovat do garsonky dvacet lidí), ve čtyřiceti katastrofa (nekonečně nudně tlachat o dětech, práci a sousedech) a v sedmdesáti to už bude jedno.

I když věk dětské nevinnosti končí s první cigaretou, sexem a mejdany, hra se nejdéle zastaví u středního věku. Zoë, jednu z hereček, zastihne uprostřed jejích čtyřicátých narozenin. Stojí s příšerným účesem mezi hosty, kteří se jí neodváží říct pravdu. Ráda by si po rozvodu zatančila, ale obtloustlí známí se buď přou o značku vína, nebo o mobily. Zkouší to alespoň se svým domácím suši, jenže podle výrazů hostů je ještě strašnější než její frizura. Prostě fiasko.

Tak jak to mají dětští herci odkoukané od svého okolí a rodin, protože většina scénáře vznikala z jejich improvizovaných rozhovorů. Však to také jeden z nich přesně vyjádřil: „Dospělým se člověk stane, když nasazuje čepici svému dítěti, pokud jemu samotnému je zima.“ A biologické hodiny ve zrychleném tempu běží dál...

Kdo pro koho hraje?

Hra měla premiéru na jaře v Berlíně a teď s ní Gob Squad a Campo objíždějí Evropu – alespoň do té doby, než jim herci odrostou. I když platí pravidlo, že děti a zvířata na jeviště nepatří, německý deník Süddeutsche Zeitung inscenaci pasoval na „nejkrásnější a nepravdivější hru roku, minimálně pro ty po čtyřicítce“.

Gob Squad je německo-britská skupina, která vznikla před 17 lety během studentské výměny a od té doby připravuje netradiční multimediální projekty propojující fikci s realitou na skutečných místech, jako jsou stanice metra nebo kanceláře. V tomto případě se připojili k Belgičanům Campo, kteří už mají s divadlem, kde děti hrají pro dospělé, svoje zkušenosti. „Příště to otočíme,“ plánuje jedna z režisérek Johanna Freiburgov. „Důchodci budou hrát pro děti.“