Galerie MeetFactory, kromě toho, že leží v místech, kolem kterých při pochůzkách Prahou běžně nechodíme, mohla být v minulosti pro diváky obtížně čitelným prostorem. Vedle kurátorovaných skupinových výstav se zde objevují i přehlídky zahraničních umělců, kteří jsou v MeetFactory na rezidenčních pobytech. Výsledky jejich několikaměsíčního snažení však nemusí vždy splňovat standard, který přinášejí dlouhodoběji připravované výstavní projekty.
Mezi ty patří i včera otevřená výstava Inscenační strategie, která patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na poli současného umění v Praze vidět. Najdeme na ní díla tří mladých českých umělkyň konfrontovaná s tvorbou francouzských, mnohdy velice proslulých autorů. Kurátorovi přehlídky Dušanovi Záhoranskému se je do Prahy podařilo dostat ze sbírek francouzských regionálních institucí FRAC a ve spolupráci s Francouzským institutem v Praze.
Kino jako model
Všechny tyto autory propojuje podobná umělecká strategie. Jejich díla, ať již se jedná o videa či fotografie, spojuje hra s předem připraveným scénářem a tím, co se z něho může vylíhnout.
Hvězdou sestavy v MeetFactory je Pierre Huyghe, jeden z klíčových autorů světového umění posledního desetiletí. Právě jeho videa se užívají jako příklady pro osvětlení umění postprodukce, uměleckého směru, který od 90. let minulého století používá jako základní metodu posun již existujících uměleckých děl do nového kontextu. Umělci tak odhalují způsob, jakým jsou formálně či sociálně konstruována. V MeetFactory Pierre Huyghe vystavuje dvě starší videa. Obě se vztahují ke světu hraného filmu a k jeho paradoxům.
Z filmu Atoma Egoyana Odhadce pouští Pierre Huyghe pouze zvukovou stopu s ruchy, dialogy převedl do titulků.
Video Cypriena Gaillarda nazvané Skuteční pozůstalí fiktivních válek je ve svém principu hravě jednoduché: Ze železničního tunelu se vyvalí mlha, která postupně pohltí celý obraz. Poté se do něj zpětným chodem záznamu zase zatáhne.
Poslední ze zahraničních hostů Bernard Voita fotografuje modely architektury tak, aby divák nepoznal, jestli se jedná o skutečné domy, nebo jen o jejich zmenšeniny.
Příběhy konstruované pozpátku
Českou stranu zastupují fotografky Alena Kotzmannová, Markéta Kinterová a Kateřina Držková. Od starších francouzských umělců se liší nejen zkušenostmi, ale i uměleckým postupem. Svá díla dopředu nepřipravují, ale scénáře vytvářejí až na základě již existujících snímků. Lze to dobře demonstrovat na sérii černobílých fotografií Aleny Kotzmannové. Pocházejí z různých míst a let, ale seřazené za sebou se zdají vyprávět fantastický příběh z nezemsky vyprahlé pouště. Jako vysvětlující post scriptum tato série končí nalezenou pohlednicí, která působí jako popis předloženého obrazového příběhu.
Markéta Kinterová ze svého fotografického archivu vybrala diapozitivy nejrůznějších dvojic: přístavních jeřábů, autobusů, koťátek či zajíců. Ze dvou diaprojektorů je promítá vedle sebe a vytváří tak další náhodně se utvářející dvojice.
Fotografický projekt Kateřiny Držkové odkazuje k českým performerům 70. let, k nimž patřil Jiří Kovanda, Jan Mlčoch nebo Petr Štembera. Jejich akce byly většinou dokumentovány prostřednictvím jednoduché fotografie a textového scénáře. Držková ale postupovala opačným způsobem: Nalezla anonymní archivní fotografii muže balancujícího uprostřed potoka a k ní vymyslela několik fiktivních scénářů popisujících, co muž na fotografii vlastně dělá. Jak poznamenal na tiskové besedě přítomný Kovanda, v sedmdesátých letech soužila fotografie jako důkaz, že k dané akci došlo. Dnes je fotografie používána jako fikční žánr, jehož prostřednictvím lze vyprávět něco, co se vůbec nestalo. To tato dosud nejambicióznější výstava v MeetFactory bohatě dokládá.
Inscenační strategie Galerie MeetFactory, Praha do 22. ledna 2012
Foto popis| Jak to chodí ve filmu? Video francouzského umělce Pierra Huyghea 108 minut z let 1996–1997 (nahoře) zachycuje herce, kteří živě dabují americký film Poltergeist. Pozorně sledují obraz, který ale divákům zůstává skryt, vedou mezi sebou dialogy nebo svými hlasy synchronizovaně předstírají hrůzu. Druhé video ze stejné doby zprostředkovává film režiséra Atoma Egoyana Odhadce. Pierre Huyghe z něj však pouští pouze zvukovou stopu s ruchy. Dialogy mezi postavami převedl do textových titulků a obraz zcela potlačil. Filmový příběh se tak rozpadá do jednotlivých segmentů, někdy transformovaných do jiného média, přesto ho lze celý převyprávět.
Foto autor| FOTO ADAM HOLÝ