"Bohužel oni tady postaví tohle, a to pak stejně fungovat nebude, protože se každý vysere tam chodit, protože je to drahý, hnusný a stejně to bude nevyužitý,“ komentuje se značným despektem rostoucí stavbu nákupního centra nedaleko galerie s ateliéry malíř Václav Girsa v dokumentu Saši Dlouhého a Romana Vávry, který minulý týden vstoupil do českých kin.
Neustálá nejistota o další existenci, která byla s Trafačkou od počátku spjata, naplňovala její osazenstvo obavami. Zároveň jim ale byla hnacím motorem, který je nutil využít prostor bývalé trafostanice v pražské Libni co nejlépe.
Ulice je naším domovem
Trafačka otevírala na jaře roku 2007 výstavou se zakódovaným názvem 5 + kk odkazujícím k inzerátům s realitami, ale hlavně skrývajícím za číslem „5“ počet vystavujících (a zároveň hlavních aktérů provozu Trafačky) a za zkratkou pro kuchyňský kout pak iniciály ulice Kurta Konráda, kde sídlí. Koncept expozice pracoval s fenoménem ulice, do níž se přenesla většina současného života, přičemž domovy se často proměnily v pouhé noclehárny. Kromě toho, že na ulicích jíme, telefonujeme nebo jsme zde oslovování s nejrůznějšími nabídkami, atakuje nás tady i umění. A právě vzkaz „ulice je také naším domovem“ první výstava nesla.
Každý z pěti umělců se s tématem vyrovnal po svém a jasně se hned na začátku profiloval. Zatímco sametové sofa z plechových kontejnerů Romana Týce, které má podle jeho vysvětlení donutit boháče, „aby dal za popelnici třeba sedmdesát tisíc“, jde cestou společenské kritiky, masožravka z plastových lahví Jakuba Nepraše spíš doufá v jakousi základní harmonii, kterou svět přese všechnu zběsilost neztratil.
Kamarádství zrušilo odstup
Právě osobnostní i umělecká rozdílnost pětice, která během let přirozeně krystalizuje, dodává projektu na dynamice, ale je i rozbuškou prvního velkého konfliktu. Ten vyvrcholí odchodem Romana Týce z Trafačky a Jana Kalába ze skupiny Ztohoven. Film jej ale zachycuje jen velmi opatrně. „Postupem času jsem se s kluky skamarádil. Podílel se na akcích i opravách v Trafačce. O odstupu v takové chvíli nemůže být moc řeč,“ vysvětluje režisér Dlouhý a dodává, že nebýt střihače Jakuba Vovsa, film by měl ve výsledku mnohem delší stopáž.
Týc, který je důležitou postavou první třetiny filmu, se v něm už dále neobjevuje, a nutno dodat, že jeho vztahy se zbytkem osazenstva jsou dodnes vyhrocené.
Trafačka - Chrám svobodyČR 2011 |
Akční spád ze začátku dokumentu - hlavně díky soudům skupiny Ztohoven kvůli nabourání vysílání České televize záběrem atomového výbuchu - postupně střídá klidnější tempo, jež se soustředí na Trafačku jako takovou.
K budově trafo stanice brzy přibude i přilehlý pavlačový dům, ve kterém si postupně umělci okolo Trafačky zařizují rezidenční ateliéry, ale v němž zároveň zůstává i pár původních nájemníků. Vzájemné soužití progresivních umělců a „obyčejných“ lidí je tak pro film zdrojem několika komických situací - zvlášť vtipná je ta s utrženým vodovodním kohoutkem.
I přes každoroční nejistotu okolo prodloužení nájemní smlouvy, s níž nakonec paradoxně pomůže finanční krize a problém developerů pozemek zastavět, se Trafačka etabluje ve známý galerijní prostor s celoročním programem, kterému se podaří uspořádat i mezinárodní festival graffiti a streetartu Names fest, který do Prahy přivede writery z Brazílie či Spojených států amerických. Zároveň každý z „provozovatelů“ Trafačky najde svou cestu, které se ještě jednou protnou na Expu 2010 v čínské Šanghaji. Ulice se tak díky instalacím, graffiti, videím a objektům dostane opět do galerie.
Neodkládáme věci na neurčitoTrafačka byla od začátku totálně otevřený prostor pro cokoli, podruhé bych už na něco takového asi neměl energii, říká zakladatel Jan Kaláb. |