Galerie s cejchem supluje práci státních institucí

Nic to ale nemění na tom, že sbírka Zlaté husy je unikátní, čehož si jsou dobře vědomé i státní galerie, které si zde ve stále větší míře půjčují díla na své výstavy. Vystavuje se i přímo ve Zlaté huse. Tentokrát se zde pustili do projektu, který měla už dávno připravovat Národní galerie nebo podobná instituce.

Práce významného malíře Jana Kubíčka (* 1927) už léta čeká na své zhodnocení. Od jeho poslední větší výstavy v Galerii Václava Špály už uběhlo víc než deset let, o vyčerpávající retrospektivní pohled se zatím nepokusil nikdo. Výstava v Galerii Zlatá husa v Praze je malou ukázkou, co bychom na ní jednou mohli vidět.

Nenápadná pokladnice. Galerie Zlatá husa vystavuje významná díla, málokdo však do ní zajde.

Jan Kubíček patří mezi skupinu českých umělců, kteří se od 60. let minulého století zabývali geometrickou abstrakcí s přesahy do konceptuálního umění. Byla zde především lounská skupina: Zdeněk Sýkora, Kamil Linhart a Vladislav Mirvald. K nim má Kubíček blízko nejenom výtvarným jazykem, ale i v postavě Jaroslava Janíka, propagátora moderního umění. Ten působil ve 40. letech v Lounech, později se přestěhoval do Kolína, kde se s jeho působením setkal Kubíček. Všichni bez středoevropské zatíženosti existencialismem nebo mystikou vytvářeli umění, které nacházelo porozumění i za hranicemi. Jenže měli tu smůlu, že ještě než se v 60. letech stačili pořádně nadechnout, normalizace je odřízla od diváků zahraničních i domácích. Podobný divácký dluh se táhne i za Janem Kubíčkem, výstava v Galerii Zlatá husa ho maže jen částečně.

Cejch Zlaté husy

Proč je Kubíček vystaven právě zde? Stejně jako jsou jeho obrazy ovládány s jednoduchou logikou geometrické kombinatoriky, i to má své prosté vysvětlení. Jan Kubíček před lety vytvářel grafickou podobu Technického magazínu. Jako redaktor v něm pracoval i Vladimír Železný. Umělec i galerista se tedy léta znají.

V Galerie Zlatá husa výstava zabírá jen jedno podlaží. To znamená, že je tu jen pár děl, která však v nechronologické instalaci přece jen dávají dobrý přehled o tom, čím se Kubíček zabýval. Nejstarší obrazy tu jsou z let 1963-1964, ještě pod vlivem klasické moderny a lettrismu. Už v roce 1965 se jeho obrazy zjednodušují na několik málo geometrických elementů: kruhů, čtverců a pásů. Formát obrazu dělí osami nebo úhlopříčkami, nejzákladnějšími elementy každé obrazové kompozice.

Současně expanduje měřítko obrazů. Kubíček se tak dostává do polohy kamsi mezi Kazimíra Maleviče a americké minimalisty. Pravidla dělení Geokonstrukce, slovní novotvar, kterým Kubíček označuje geometrické obrazy, nemá žádný kosmologický význam, jak bychom snad jejich název mohli interpretovat. Jde o kompozičně vyrovnané obrazy, jež mohou připomenout podobná, i když o mnoho let pozdější Geometrická zátiší Vladislava Mirvalda.

Chybějící článek vývoje českého umění

Kubíčkovo dílo působí jako dlouho hledaný chybějící článek vývoje českého poválečného umění, který propojuje geometrickou abstrakci s pokusy o konceptuální umění nebo minimalismus. Nejvíce lze litovat toho, že nebylo možné vystavit Kubíčkovy objekty, které na konci 60. let vystavoval v promyšlených instalacích, pracujících s celým prostorem galerie.

Proč by měl mít Jan Kubíček velkou výstavu? Protože jedním z podstatných principů jeho tvorby je variabilita. Z jeho rozsáhlých cyklů nemá smysl ukazovat jen ukázky, ale vyniknou ve své mnohosti.

Specifičnost Galerie Zlatá husa má i svá negativa, vztahující se většinou k divácké vstřícnosti. Není to galerie určená pro bloumajícího kolemjdoucího. Běžného návštěvníka může odradit nutnost zazvonit na ostrahu, o limitované otevírací době nemluvě. Pokulhává i propagace programu. Na webových stránkách galerie se například o současné Kubíčkově výstavě nic nedočteme, protože zamrzly v podobě, jakou měly v srpnu tohoto roku.