Valmonta v Brněnské Redutě zvládnou tři herci

Na rozdíl od předlohy, populárních filmových adaptací i dramatizace Christophera Hamptona, a naopak podobně jako hra Kvartet Heinera Müllera, kterou Daniel Špinar také režíroval, soustředí se adaptace pro Redutu pouze na minimální počet postav: vikomta de Valmont, markýzu de Merteuil a paní de Tourvel. Opomíjí všechny vedlejší dějové motivy, byť by byly se třemi hlavními soupeři sebevíc propojené. Jde tedy pouze o svedení počestné paní de Tourvel Valmontem a sázku mezi chladně manipulující markýzou a ješitným vikomtem, které jsou obětovány city i životy.

Podobně úsporné jako zkoncentrovaný děj je i výtvarné řešení. Přestože používá i historizující kostýmy, nemíří rozhodně k bohaté podívané. Rokokové šaty, paruky a stylizované účesy inscenace kombinuje se současným oblečením. Kostýmy souvisejí s charakterizací postav: Valmontem svedená paní de Tourvel je od počátku oblečená současně, intrikující, ale citu nakonec podléhající Valmont historizující oblek odkládá v průběhu hry.

Svůdcova oběť. Jana Pidrmanová jako paní de Tourvel

U Valmonta a markýzy de Merteuil je také použité bílé líčení obličeje. Markýza zůstává uvězněná v rokokovém stylu až do svého neslavného konce. Takové použití kostýmů pomáhá inscenaci k současnějšímu jazyku, jeho symbolika ale není úplně jasná (kostým a líčení naznačuje masku?).

Trojice je ponechána, aby vedla svůj boj na scéně sevřené do podoby sterilně elegantního, téměř vyprázdněného pokoje. Je vybaven základním nábytkem a polopropustným zrcadlem, které slouží také jako médium například pro intimnější zachycení výrazu tváře, a televizí v přední části jeviště, na jejíž obrazovce paralelně s akcí na scéně běží video (často detailní záběry dotýkající se těla a podobně).

Svádění nad televizorem

Špinarova adaptace se snaží proměnit košatou předlohu v současné komorní drama s rysy psychologické i modelové hry. Jeho inscenace stojí podstatně na hercích a představitelé všech tří rolí předvádějí v rámci možností koncentrovaného textu přesné a intenzivní výkony -Václav Vašák jako Valmont, Eva Novotná v roli Merteuil i Jana Pidrmanová jako Tourvel (jen škoda její občasné tendence ke klišé podvedené naivky).

Herci vytvářejí psychologické charakterizace postav, ovládají ironicky chladné polohy obou intrikánů, přímočarému psychologizování ale brání lehká stylizace nejvypjatějších scén (svádění paní de Tourvel Valmontem se například odehrává mezi postavami rozdělenými televizí, stylizovaným pohybem přes ni a je doplněné další vizuální vrstvou, kterou zprostředkovává video na obrazovce).

Účinek hereckých výkonů je ale limitovaný způsobem dramatizace předlohy. A ta má svá úskalí. Zatímco román i jeho nejznámější divadelní nebo filmové adaptace nabízejí také ironický humor a vývoj od nezávazné hry k tragédii (ve filmovém zpracování především u Stephena Frearse, Forman si ve Valmontovi lehkost v určité podobě zachovává až do konce), Daniel Špinar pracuje se známými dějovými motivy, kterým je odebrána podstatná část potenciálu bavit. Divák sleduje drama, o němž ví, jak skončí, a inscenace mu nabízí právě jen sled scén nezbytných ke shrnutí děje a zatěžkaných přicházející tragédií. Mění sice závěr příběhu, jde však spíše o posun nutný s ohledem na počet postav než zásadnější výklad.

I přes silné herecké výkony se zdá, že se režisér zmýlil v sázce na koncentraci na jednu, byť hlavní, dějovou linii a na spíše jednostranné ladění inscenace, na úkor vyváženosti a bohatosti předlohy. Účinek takto vytaženého příběhu, neobohaceného o výrazně nový obsah, není silnější. Nicméně odvážná, herecky zajímavá adaptace má jistě místo na repertoáru Reduty, z níž také otevřenost k originálním pohledům na známé látky dělá progresivní brněnskou scénu.