Majitelka, obyvatelky, prostor, vybavení i návštěvníci nevěstince se pro Bonella stávají nosiči dávno zaniklého noblesního životního stylu. Přestože film vychází z odborných studií, policejních záznamů a archivních materiálů o pařížských nevěstincích a životě prostitutek, nejde tu jen o rekonstrukci dobových obyčejů. A nejde ani o adorování starých dobrých časů, i když půvabné a odvážné herečky ztělesňující kněžky lásky jsou natočeny poetickou „malířskou“ kamerou evokující klasická díla výtvarného umění.
V Nevěstinci jde spíš o současnost než o nějaký pokus o vzkříšení pomyslného mužského zlatého věku – což je skoro škoda, protože pak by Bonello alespoň vyjádřil nějaký chlapsky jednoznačný názor, se kterým by šlo buď souhlasit, nebo ho zatracovat. Nevěstinec, který byl uvedený v soutěži na MFF v Cannes, je však unikavě korektní podívanou, která se dovedně zaštiťuje před nejrůznějšími způsoby diváckého ztotožnění, či naopak odmítnutí.
Každý si tu totiž může najít to, co mu vyhovuje. Pro divácké voyeury (což jsou nejspíš tak trochu skoro všichni, kdo do kina na Nevěstinec vyrazí) je tu řada slastně rajcovních scén. Kritický pohled na bezohledné vytěžování hrdinek pak vychází vstříc současné úrovni feministického uvažování. Milovníkům objektivizujících historických skic nabízí film „realistickou“ zprávu o době a jejích mravech. Vše pak zastřešuje neprůstřelný artový koncept: v okamžiku, kdy by se divák možná začal na něco ptát a cosi zvažovat, nastupují takové osvědčené „umělecké“ chvaty, jako je rej masek symbolizujících odosobněné mezilidské vztahy nebo snová dívka ronící místo slz sperma a toužící po vykupitelském smaragdu.
Přestože Nevěstinec bohatě využívá zvolený časový úsek (zahrnující vrcholnou éru pařížských nevěstinců i jejich úpadek), režisérův koncept se ambiciózně pokouší obsáhnout celou problematiku prodejné lásky. Pornografií se ostatně Bertrand Bonello zabýval už před deseti lety ve filmu Le pornograph, jehož hrdinou byl idealistický režisér artových lechtivých snímků Jacques Laurent.
Provázanost násilí a sexu, jež se v Nevěstinci promítne do vztahu jednoho ze stálých zákazníků ke krásné prostitutce přezdívané Židovka, zase režisér zobrazil už v dramatu Tiresia (2003). A pnutí uvnitř uzavřené komunity zkoumal Bonello i ve svém filmu De la guerre (2008). Nevěstinec se tak zdá finalizovat řadu režisérových dosavadních zkoumání.
Žena, která se směje
Ne nadarmo pak Bonello přirovnává své pojetí bordelu ke kinosálu: v obou uzavřených prostředích se realizují nejrůznější fantazie návštěvníků. Klienti nevěstince mohou vidět ženy bez korzetů a obecněji feminitu zbavenou navenek všech dobových konvencí a současně bezpečně spoutanou okovy totální podřízenosti. Muži v kině se mohou kochat prakticky nedepilovanými těly hlavních představitelek (což je dnes na filmovém plátně cosi často nevídaného) a náznaky realizace nejrůznějších sexuálních fantazií. A pro ženy v publiku je tady bohatá přehlídka šatů a šperků hrdinek a jejich hluboce emocionální příběhy. V obou případech jsou ovšem protagonistky vyprávění oběťmi exploatace založené na beztrestnosti platícího návštěvníka. Ten může svobodně povolit svým choutkám a skrýt se za uživatelský koncept daného prostředí.
Nevěstinec / L'apollonide (Souvenirs de la maison close)Francie 2010 |
Bezčasí prosperity ovšem v nevěstinci vyústí do únavy a degradace. Té ovšem nepodléhá jen akurátní majitelka bordelu Marie-France (kterou hraje francouzská režisérka Noémie Lvovskyová). Úpadek postupně zachvacuje jakoby samotné vyprávění: posléze se tu totiž připustí, že krásné, povolné a věčně usměvavé děvky mohou být týrané, frustrované a nešťastné. A v souladu s tím, jak Bonello předtím dbal o hezký povrch svého světa, teď křišťálové poháry na šampaňské nahrazuje obyčejné sklo a těla prostitutek podléhají nemoci, stárnutí – a dokonce znetvoření.
I to se ovšem posléze ukazuje jako zpeněžitelné. Symbolem nejhlubšího úpadku se stává nešťastná Židovka, již psychopatický klient proměnil v ženskou verzi hrdiny Hugova románu Muž, který se směje. Nevěstinec se tak mění v úvahu o společnosti, která se uchyluje ke stále násilnější exploataci přirozeného světa. A vůbec jí nevadí, že úsměv, který od něj vyžaduje jako souhlasnou odpověď, je jen znetvořeným, nepřirozeným šklebem. Bonello však už není tak cílevědomý, aby jako součást toho všeho vnímal i svůj lehce bizarní artový film.