NEJ HITY: Lapání větru vykoupené krvavými šrámy

„Měli jsme za úkol skicovat antické památky, což já činil nejčastěji v noci; dodnes mám z té doby doma dva obrazy,“ ukazuje malíř a básník na stěnu svého současného ateliéru. Ze všeho nejvíc ho však přitahovaly hory, které se rýsovaly v dálce nad mořským oparem. Jednou už jejich volání nedokázal déle odolávat. „Všichni se plácají tady dole, ale kdo viděl tohle město z výšky?“ položil si řečnickou otázku student architektury, zvyklý dívat se na věci z určitého odstupu; tenhle čítal asi deset až patnáct kilometrů.

„Bylo obrovské vedro a já se vydal doslova na ježíšovskou cestu – škrábal jsem se mezi ovcemi a kozami po svazích hor plných trní. Samozřejmě jen v tričku a kraťasech, takže jsem nahoru dorazil do krve rozdrápaný, ale šťastný! Alespoň do okamžiku, než jsem si s hrůzou všiml, že mě v prvovýstupu předběhli němečtí turisté, kteří namísto státní vlajky zanechali na vrcholku mužíka stvořeného z uzávěrů od piva,“ usmívá se ještě dnes při vzpomínce na rukodělnou práci tehdejší adept umělecké profese.

Rozhlížel se do dálky; tak trochu s pocity zhrzeného vítěze. Kolem se honil vítr – jen ho chytit. Ten slogan mu zněl v hlavě ještě z časů, kdy hudbu nepsal, pravidelně si však o ní chodil číst do městské lidové knihovny, která odebírala britský hudební týdeník Melody Maker; studoval i názvy z hitparády. Narazil tak na skladbu Catch The Wind skotského písničkáře Donovana, která to právě v roce 1965 dotáhla až na čtvrté místo ostrovního žebříčku. Název písně tak byl na světě. A než sešel z hory dolů, napadla ho i hudba a text, který začíná slovy: „Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu / indickejm dětem hlad nezaženu...“

Absolvent FAMU dodnes přiznává, že tento opus, který nakonec dostal dvojitý název Dlouho se mi zdá / Chtít chytit vítr, je poklonou slavným písničkářům šedesátých let.
„Hned první dva řádky jsou jasným odkazem na tehdejší sociální skladby Boba Dylana,“ nezastírá Vladimír Merta, tehdy devatenáctiletý. Jenomže tahle čtyřslabičná číslovka se mu do textu nehodila; tak si přidal rok: „Jmenuji se po tátovi, je mi dvacet let...“ Skladba vyšla v roce 1969 na písničkářově debutové desce Ballades de Prague, kterou o rok dřív natočil ve Francii a již vydala tamní firma Disques Vogue.

Nikdy z ní nebyl rádiový hit – věhlas písně po vlastech českých a moravských však šířili hudbozvěsti; za časů normalizace objížděli kulturní domy a v poslechových pořadech pouštěli písně, které nezněly v rozhlasovém éteru. Antidiskotéky se konaly pravidelně i ve Valašském Meziříčí, kde je navštěvoval student pedagogické fakulty a amatérský muzikant Petr Fiala.

„Dodnes si pamatuji, že Mertu pouštěl Jiří Černý – a mně se ze všech jeho písní nejvíc líbila právě balada Chtít chytit vítr. Abych ji ovšem mohl s úspěchem hrát na mejdanech, musel jsem si na kytaře najít čtyři přibližné akordy, do kterých se dala melodie zpívat, protože původní podoba pro mě byla instrumentálně příliš těžká. A taky jsem z textu vyhodil dvě sloky, které mi přišly zbytečné. – Vůbec si nejsem jistý, jak bych se tvářil, kdyby se někdo takhle choval kmojí písničce,“ šklebí se vůdčí osobnost kapely Mňága & Žďorp, která tuhle okleštěnou verzi natočila v roce 1994 na desku Valmez Rock City.

A navíc s pozměněným věkem – zatímco autor si přidal pouhý rok, smutný muž z Valašska rovnou deset; ovšem v roce vydání mu opravdu bylo zpívaných třicet let. Vladimír Merta dodnes chce chytit vítr jako dvacetiletý. „Už jsem přemýšlel, jestli nemám svůj věk aktualizovat, vždyť už je mi přes pětašedesát, ale pak jsem si řekl, že ji zanechám v pietní podobě – ideály patří mladým, nikoliv důchodcům.“ ?