Devětašedesátiletý Roman Polanski se v poslední době těšil zájmu především v souvislosti se svým zatčením za víc než třicet let starý sexuální delikt. Vzápětí po propuštění z domácího vězení ve Švýcarsku režisér natočil černou komedii Bůh masakru, jež jistě stojí za pozornost sama o sobě.
Adaptaci úspěšné divadelní hry francouzské dramatičky Yasminy Rezy, která právě přichází i do českých kin, však můžeme vnímat i přes osudy tvůrce, spojené s vynuceným statusem světoběžníka i dvojím uvězněním.
Svou novou zkušenost totiž Polanski nekompromisně spojuje se svým dětským pobytem v krakovském ghettu. Součástí jeho „schopnosti přežít“ je tak i skutečnost, že předlohu Yasminy Rezy přenesl z francouzského prostředí do amerického a natočil ji – vzhledem k tomu, že by vstupem na území USA riskoval další uvěznění – s anglofonním hereckým týmem v Paříži. Bůh masakru navíc těží dramatické maximum z bytostně komorního půdorysu, připomínajícího až časoprostorovou past.
Ve vyprávění využívá prakticky jen čtyři osoby a obývák jednoho luxusního bytu. Přísně klaustrofobní vyprávění ovšem režisér umístil do osobitých „uvozovek“: prolog a epilog se totiž odehrávají v exteriéru Brooklynského parku. Mezi postavami snímanými z dálky, ve svobodném přírodnímcelku, hraje roli klukovská parta. Její dva příslušníci se v prologu dostanou do divoké hádky, jež vyvrcholí zraněním jednoho z nich.
Místo návštěvy hnusná půtka
Právě to je příčinou schůzky rodičů obou chlapců, ježmá urovnat divošský úlet nezletilců. Do bytu Michaela a Penelope Longstreetových tak přicházejí rodiče útočníka Alan a Nancy Cowanovi. Krátká zdvořilostní návštěva se však změní v odpornou, divokou půtku. Čtveřice dobře situovaných, pohledných, vzdělaných a dospělých lidí se do sebe energicky zakousne ze všech myslitelných pozic – počínaje názorovými rozdíly přes genderové postoje až k syrovým fyzickým animozitám. Ve jménu titulního boha masakru, v něhož cynicky věří právník Alan, na této harmonizační schůzce prochází západní civilizace totální dekonstrukcí.
V Bohu masakru se nebuduje napětí jen prostřednictvím odlišností charakterů – advokáta Alana a investiční makléřky Nancy a obchodníka s domácími potřebami Michaela a aktivistické intelektuálky Penelope. Vyprávění rytmizuje i Nancyina žaludeční labilita, jež v jednu chvíli drasticky zdevastuje Penelopiny cenné malířské publikace, i Alanovy telefonáty ohledně zamaskování kauzy se zdravotně závadným medikamentem. Cowanovi jsou ve stylu Blbce k večeři neustále na odchodu.
To ovšem nejde, dokud nepadne k zemi poslední civilizační maska, uvolněná nikoli nějakým soustředěným společným úsilím, ale prostým, autodestruktivním samopohybem, akcelerovaným z vnějšku snad jen lahví Michaelovy drahocenné whisky.
Jak to vidí křeček Hryzálek
V konfrontačním chaosu jednotlivosti splývají s „globálními“ problémy: Penelope, která napsala knihu o masakru v Dafúru, tak nedokáže ani zabránit manželovi v tom, aby nevyhodil na ulici synkova křečka. Chudák Hryzálek, který v newyorské městské džungli podle všeho musí jistojistě zahynout, se však stává součástí Polanského epilogu. V tomto smyslu film přesahuje předlohu, nabízí lakonicky v rámci zmíněných „uvozovek“ širší, nadějeplnou perspektivu. Polanski tak naředil i poněkud jednostranný pohled Yasminy Rezy, kritizující intelektuální i hmotnou zpupnost vyšší střední třídy.
Bůh masakruRežie: Roman Polanski |
Filmový Bůh masakru navíc bravurně pracuje s detaily: zmínku zaslouží významové putování navenek banálních rekvizit typu Alanova mobilu či kbelíku, který dostane k ruce labilní Nancy. Vypravěčský prostor rozšiřuje a komplikuje i kameraman Pawel Edelman. Klíčový podíl na zajímavosti filmu však mají herci – Angličané Kate Winsletová (Nancy) a John C. Reilly (Michael), Američanka Jodie Fosterová (Penelope) a naturalizovaný Hollywooďan rakouského původu Christoph Waltz.
V rámci zvratů Polanského životaběhu je možná příznačné, že Bůh masakru u diváků propadl, kritiky nijak jednoznačně nenadchl a zcela absentuje v oscarových nominacích (což překvapí především v hereckých kategoriích). Tenhle jízlivý a zábavný film je totiž ve výsledku stejným hladivým požitkem civilizované duše jako pro Nancyin žaludek teplá cola v kombinaci s hruškovo-jablečným koláčem.