Tichý Tarzan: Portrét fantoma erotické fotografie

Podivín a šmírák. Muž vzhledu bláznivého bezdomovce v bizarně posešívaném a sdrátovanémkabátě. Konstruktér výtvarných objektů, kterými lze kupodivu i fotografovat. Nežádoucí figura v předrevolučních časech pravidelně odklízená z očí návštěvníků kyjovských folklorních slavností do psychiatrické léčebny. Malíř, kutil a autor fotografií, které v posledním desetiletí – vlastně proti přání jejich autora – dobyly světové galerie slovutných jmen. Mimořádně originální a talentovaný tvůrce. Ukázka úspěšné kurátorské manipulace. Jak kdo chce. Každopádně člověk velké posedlosti. Kdo zná postavu kyjovského fotografa Miroslava Tichého, může ji nahlížet kombinací těchto pohledů. Vypovědět o něm chce i inscenace Tichý Tarzan režisérky Anny Petrželkové.

Inscenace, která má podtitul Zcizené deníky fantoma erotické fotografie, pracuje s faktyamotivy, které jsou poměrně dobře známé a dosud živé, vždyť Miroslav Tichý zemřel teprve loni, o jeho životě a díle se hojně psalo. Proto je namístě se ptát po originalitě jejího pohledu. Co inscenace přináší navíc divákovi znalému informací o výtvarníkově životě a tvorbě?

Především výborný výkon Ivany Hloužkové v roli Tichého, výtvarné řešení vnášející na jeviště něco z fotografovy poetiky i životný rozměr (například zachycený Tichého osobitý smysl pro humor). Není sice úplně zřejmé, proč hraje Miroslava Tichého žena – odhalení ženského těla hlavní postavy ve finále působí spíš jako nepříliš srozumitelný výklad. Nicméně Ivana Hloužková hraje Tichého tak dobře, že na podobné výhrady divák brzy zapomene. Vychází z realistického obrazu starého muže se všemi jeho fyzickými podrobnostmi (shrbené držení těla, vratký postoj). Inspiruje se ale i fotografovými skutečnými gesty a intonací a mírně je nadsazuje. Výsledkem je velmi jemně karikovaná postava starce, která má jak humor, tak rozměr reálné osobnosti.

Podobně lehce groteskně posunuté jsou i ostatní postavy: dvojice dívek, objektů Tichého zájmu (Anička Duchaňová, Anežka Kubátová), o Tichého pečující sousedka (Gabriela Štefanová), kyjovský koupalištní plejboj (Robert Mikluš), Tichého otec a další postavy (Vladimír Hauser).

Všem se velmi dobře daří držet inscenaci v příjemně rozverném tónu, jenž má zřejmě východisko ve fotografově ironickém nadhledu nad běžným světem, který je stále trochu k smíchu se svými vernisážemi a glorifikacemi. Groteskní tón podtrhuje leitmotiv dotěrně čenichajících myší, do kterých se postavy proměňují. Myší rozežírajících po domě ledabyle pohozené snímky i myší příživníků na Tichého osobnosti.

Základem výtvarného řešení je plexisklová stěna ušmudlaná bílou barvou, která akcím a obrazům za ní dodává patinu Tichého podsvětlených, přesvětlených, polodestruovaných snímků či rozmlžených vzpomínek. Je to jednoduché a účinné.

Recyklované historky

I přes herecké a výtvarné kvality inscenace je ale na Provázku vyprávěn známý příběh. Fotografovo vzpomínání má lineární charakter, prochází jeho životem a uzavírá se okamžiky nechtěné slávy, s níž ironicky kontrastuje výtvarníkovo sebehodnocení: „Když chcete být slavný, musíte něco dělat tak blbě, že to nikdo jiný tak blbě neudělá.“

Výběr Tichého zaznamenaných autentických výroků pravděpodobně není obsáhlý, proto se zde objeví tytéž historky jako například v dokumentu Roberta Buxbauma Tarzan v důchodě: anekdotický příběh o socrealistickém malování a myšlení na akademii (v inscenaci je historka s chybějícím kladivem v ruce modelu vygradovaná k odchodu Tichého ze školy), výtvarníkovo umývání zanedbaných zašlých pláten, rozhovor s psychiatrem, s nímž fotograf polemizuje o relativitě psychického zdraví.

Protože se inscenace nepřikloní k žádnému z jednoznačnějších názorů na Tichého tvorbu ani příběh neposune do jinak nečekané roviny, je jakýmsi divadelním medailonem známé osobnosti, pro někoho snad až příliš romantickým portrétem umělce nepodřízeného společenským požadavkům a zvyklostem. Ale jak již bylo řečeno, jde o portrét s výbornými hereckými výkony a příjemným humorem.