NEJ HITY: Tohle že je divadlo? Divila se Filipovská

A tak si tehdejší televizní moderátorka pořadu pro mateřské školky dodala odvahy. Řekla si: „Hudební komedie ještě neznamená, že bys tam musela zpívat. Tam zajdeš!“ Nevěděla, kde je Ve Smečkách divadlo, hlavu si tím však nelámala – jistě před ním bude zástup dívek lačných světské slávy.

Seběhla z Vinohrad a ze Žitné zabočila do ulice vedoucí na Václavák. Došla až k náměstí, ale žádnou frontu mladých adeptek nepotkala. otočila se na podpatku a začala stoupat zpátky. V čísle popisném 26, nad nímž je dnes černobílý nápis Činoherní klub, si povšimla šedivého portálu a špinavé chodby. „Bylo to divné a ušmudlané, na zemi poházené papíry, nezametené schody klesaly do temného podzemí, snad někam k opuštěnému biografu. Tohle má být divadlo? Ale když už jsem tam byla, vstoupila jsem do černého prostoru – vzduch byl cítit prachem a já se třásla strachem. Došátrala jsem se až do prázdného sálu, který mohl být čímkoliv, jen divadlo nepřipomínal ani vzdáleně – nikde žádné řady sedadel, jen nejasný obrys pódia. Celé to působilo tak bezútěšně, že jsem se začala bát, aby na mě někdo z té tmy nevyskočil a na místě mě nezardousil,“ vzpomíná Filipovská.

Trochu ji to rozladilo. otočila se k odchodu a v ten okamžik zaznamenala světélko v koutě – lampičku ozařující pianino a u něj člověka v bleděmodré košili. „Existoval tam mladý, hezký mužský – vůbec nebyl zaprášený jako všechno okolo něj, naopak vypadal jako ze škatulky,“ popisuje zpěvačka své první setkání s Jiřím Šlitrem. Majitel absolutního sluchu zaregistroval disharmonické kroky a obrátil hlavu za jejich původkyní. „Šla sem!“ křiknul do tmy. Co měla dělat? Nebylo se za koho schovat. „Dodnes jsem přesvědčená, že Jirka čekal celé zástupy krásných holek, a namísto toho jsem dorazila jenom já jediná.“

Nebyl čas posuzovat zevnějšek, datum premiéry se blížilo: zbývalo deset dní. Divadlo Semafor mělo pro roli Martiny zatím angažovanou pouze Marii Poslušnou – co kdyby však byla nemocná? Alternace byla víc než nutná. „Poslouchejte, dokázala byste se naučit tuhle písničku?“ zeptal se muž s titulem doktora práv, proslulý černou buřinkou. A začal jedním prstem vyťukávat do kláves jednoduchou melodii. Zkusila to. A pak znovu. A ještě jednou.

Postupně se začal usmívat. „Ale ono to půjde – tak zítra v 10 hodin přijďte na zkoušku,“ uzavřel nakonec klavírista. Naučila se ji po pátém přehrání. „Nikdy bych nevěřila, že se to může stát...“ zpívá dodnes. I když to původně žádný hit být neměl. „Potřebovali jsme tenkrát nenápadnou milostnou skladbu pro dva mladé lidi, nějakou jednoduchou melodii,“ krčí dodnes rameny textař Jiří Suchý.

Premiérově zazněla v představení Člověk z půdy 30. října 1959, už v lednu následujícího roku ji ve studiu Domovina natočili. Nic si od ní neslibovali. Napoprvé vyšla v úctyhodném nákladu 360 tisíc kusů – jen se po něm zaprášilo. Hrála se v rozhlase, zpívala na ulicích – nikomu nevadilo, že šest dní v týdnu lže. Vadilo něco zcela jiného...

Konec padesátých let byl u nás stále ještě ve znamení big bandů – a tím nejslavnějším byl brněnský Orchestr Gustava Broma. Doprovázel tehdejší největší pěvecké hvězdy a na dva mladíky, co si skládali vlastní písně, které jim hrál jejich vlastní orchestr a interpretovali je talentovaní začínající zpěváci, se díval skrz prsty. Navíc byli z Práglu!

„Mezi českou a moravskou metropolí tehdy panovala rivalita a Bromovci nás příliš v lásce neměli,“ vybavuje si dobový spor, který dávno odvál čas, muž se slamákem. Někdo tenkrát dokonce přišel s tvrzením, že jestli je skladba Včera neděle byla něčím pozoruhodná, pak jenom ukradenou melodií. A nezůstalo jen u tohoto obvinění: „Veškeré valutové příjmy ze zahraničí, které naše socialistická republika inkasuje za hudbu skutečných skladatelů, jakými byli Bedřich Smetana, Antonín Dvořák nebo Leoš Janáček, padnou po prohraných arbitrážích na pokuty za Šlitrovy nakradené melodie!“

Bylo na Jiřím Šlitrovi, aby se obhájil; ostatně měl na to školu. Učinil tak v jednom rozhlasovém pořadu, kam byla tenkrát dvojice S+Š pozvána. „Bylo štěstí, že tam byl klavír, za který Šlitr usednul a zahrál Včera neděla byla. A vzápětí zabrnkal Po starých zámeckých schodech. Načež si vzpomněl na písničku, kterou slýchával jako malý kluk hrát starého flašinetáře. Pak přešel do mollové tóniny a zapreludoval stejnou písničku – a rázem z toho byla jakási americká muzikálová melodie. Nakonec pronesl, že podobných melodií je dvanáct do tuctu, a tím to pro něj bylo odbyté,“ usmívá se při vzpomínce principál divadla Semafor. Nejspíš měl pravdu – kvůli hudbě Jiřího Šlitra tahle země rozhodně dodnes žádnou arbitráž neprohrála.