Film švédského režiséra Tomase Alfredssona je také pozoruhodným výkonem na poli adaptací literárních předloh. Dodnes činný prozaik John le Carré se v 60. a 70. letech proslavil jako autor špionážních románů hraničících snad až se seriózním uměním. Jeho díla byla vícekrát zfilmována, za zmínku stojí tísnivá adaptace jedné z jeho nejlepší próz Špión, který přišel z chladu (1965) se skvělým Richardem Burtonem nebo televizní seriály, které BBC natočila podle dvou částí jeho trilogie o tichém a smutném špionážním géniovi Georgeovi Smileym. V Británii jsou televizní převody brány jako součást národního pokladu, autoři nové verze museli počítat s tím, že budou poměřováni hodně přísným metrem. Troufám si tvrdit, že obstáli.
Tvůrci filmových adaptací se vždy musejí vypořádat s dvěma velkými úkoly. Převést a často také zredukovat děj předlohy do tvaru, který se dá odvyprávět na ploše celovečerního filmu. Zároveň by se ale měli nějak vypořádat i se stylem předlohy, najít jeho kinematografické vyjádření, nebo ho naopak posunout. Vpřípadě le Carrého prózy jsou to požadavky zdánlivě neslučitelné. V té knize se toho hodně odehraje, vystupuje v ní množství postav, vztahy mezi nimi jsou, mírně řečeno, komplikované.
Zároveň si ale říká o to nebýt vyprávěn rychle, v knize nejde jenom o složité špionážní operace a protioperace, ale také o osamělost, snad až existenciální tíseň, významy nabité mlčení, které se z principu nedá odbýt krátkým záběrem. To vše vyžaduje čas. Autorům scénáře Bridget O’Connorové a Peterovi Straughanovi se podařilo tyhle dva imperativy naplnit. Na tom základě mohl Alfredsson vybudovat velice stylový a zdrženlivě emotivní film, v něž dostala příležitosti téměř kompletní špička britského herectví (tedy jeho pánské sekce).
Krtek v Cirkuse
Jim Prideaux (Mark Strong) jede v 70. letech do Budapešti kontaktovat potenciálního přeběhlíka. Je to ale past, agenta zatknou, britská tajná služba zažívá velkou blamáž. Dojde k čistce, s vyhozeným šéfem (John Hurt) musí odejít i George Smiley (Gary Oldman). Brzy je ale pověřen diskrétním úkolem - existuje podezření, že KGB má na některé z vrcholných pozic „Cirkusu“ (MI-6) svého agenta...
Alfredssonův film zvláštním způsobem kombinuje rychlost a setrvalost. Vývoj děje i charakteristiky postav jsou často podávány ve vynalézavých zkratkách a náznacích. Prakticky nedojde na „vysvětlovací“ expozice a jinde povinné úvody do problematiky. Věci se prostě dějí, podávány jsou přitom mimořádně úsporně. Snaha autorů vyjádřit vše co nejmenším počtem slov a obrazů je zřejmá a úspěšná. Divák literární předlohy neznalý se v tom asi může ztratit. O zážitek z filmu ale vlastně nepřijde. Mezinárodní intriky i Smileyho vyšetřování jako by v Jeden musí z kola ven byly až druhotné.
Klaustrofobní a sešlý mužský svět...
Především se vykresluje klaustrofobní a sešlý mužský svět, jehož obyvatelé si připadají každý po svém ztracení. Vlečou se chodbami úředních budov, dezorientovaní v životě, jemuž přestávají rozumět. Je to také film duchem velice britský, city zůstávají potlačené a nevyřčené - když se dlouholetí spolupracovníci naposledy rozcházejí, vymění si jen na chodníku dlouhý znavený pohled.
Důležitou roli v příběhu hraje motiv nevěry ženy, která ve snímku vlastně ani není vidět. Alfredssonovi se všechno to pod povrchem bublající daří na plátně zpřítomnit, aniž by to okázale zvýrazňoval. Z mezinárodní špionáže se v jeho filmu stává intimní drama nemluvného upjatého společenství rozkládaného zradou, v němž není možné věřit nikomu, ani sobě. Tajná služba v Jeden musí z kola ven vypadá jako smutná parta přestárlých kluků ztracených v čase, neschopných se vyjádřit, uvolněných nanejvýš na (poněkud infernálním) vánočním večírku, kde si všichni zapějí sovětskou hymnu.
Jeden musí z kola venUK / Něm. / Fr. 2011 |
Prakticky všichni herci jsou v tom filmu výborní. Představitelé epizodních postav dělají maximum pro to, aby je divák mohl vnímat jako individuality, neuchylují se přitom k žádným efektům, jež by mohly působit lacině. Nakonec ale filmu dominuje jediná postava -George Smiley. Gary Oldman, někdejší romantický rozervanec plátna i života, v něm vytvořil těžko zapomenutelnou figuru muže, který nehne brvou a jehož bychom si na ulici asi nevšimli. Jeho oči za silnými brýlemi ale vyjadřují vše, co je vyjádřit potřeba. Bystrost, skepsi i odhodlání dovést věci až do konce, jakkoliv odměnou může být jenom smutek.