Ve Šternberském paláci otevřela Národní galerie výstavu, která shromažďuje to nejcennější, co skrývá její sbírka nizozemského umění konce 16., začátku 18. a především celého „zlatého“ 17. století. Pražská sbírka je v evropském kontextu mimořádná, přitom v běžném provozu je z ní vystavena jen malá část.
Ze dvou třetin je tato výstava složena z děl, jež běžný návštěvník sbírky starého umění neuvidí. Celé druhé patro Šternberského paláce je tak do konce května nově organizováno, přičemž na svém místě zůstal jen ten oddíl, který s tématem výstavy souvisí: například pražští „Rubensové“, které můžeme brát jako Rembrandtovy antipody.
Marketingovou zkratku „& Co.“ si můžeme dovolit též přeložit jako „a společnost“, míněno společnost nizozemská. Výstava představuje umění vzniklé v rozvíjející se společnosti, která dosáhla díky přičinlivosti a podnikavosti svých obchodníků, financiérů, spekulantů, ale také řemeslníků, sedláků a prostých dělníků blahobytu. Tato prosperita jejím členům dovolila sáhnout po zboží, které v jiných zemích zůstalo vyhrazeno jen šlechtě a církvi. Tento ojedinělý demokratismus, provázený sklonem k puritánství a šetrnosti, se reálně projevil v obrovském rozvoji trhu s uměním, především tedy s malbou a grafikou.
Nejznámější nizozemský malíř. Slavný umělec ve filmu Rembrandtova Noční hlídka
Obraz se stal nejdostupnějším předmětem luxusu, který v jádru asketická společnost tolerovala a podporovala. Odhaduje se, že v zemi působilo 650 až 700 malířů, kteří ročně vyprodukovali na sedmdesát tisíc obrazů. Ty nevznikaly jen na zakázku, ale též pro volný trh; obrazy byly všudypřítomné, byly zbožímazároveň předmětem denní potřeby: byly součástí domácích interiérů, ale i výkladních skříní, zasedacích místností, dílen, škol, kostelů, byť z nich se v protestantském Nizozemsku přestěhovaly do světského prostředí.
"Pražský" Rembrandt - Učenec v pracovně (1634)
Převážná část výstavy je tedy z domácích zdrojů, přičemž jsou tu díla, která jsou představena v novém šatu, tedy po restauraci. Zvláště vyniká jeden z nejcennějších pražských kusů, Podobizna Jaspara Schadeho od Franse Halse, nejskvělejšího portrétisty „zlatého věku“. Pozornější návštěvník si povšimne ale i jmen Jacob van Ruisdael nebo Jan van Goyen, autorů nádherných krajinomaleb a mořských scén, nebo Gerard ter Borch, mistra žánrových výjevů ze života nizozemské ulice a domácnosti.
Život před sebou
Jako na každé výstavě tohoto druhu se pozornosti musí těšit výpůjčky, které nejsou nahodilé, nýbrž mají ambici doplnit „domácí“ zdroje. Nepřehlédnutelná je Anatomická lekce dr. Frederika Ruysche malíře Adriaena Backera, jednak sama o sobě, neboť obrazy pitevních bratrstev jsou vždy pro oko i fantazii zajímavé, a pak kvůli samotnému doktoru Ruyschovi, který tu je představen jako sebevědomý učenec pózující u mrtvoly.
Nejvíce pozornosti ovšem nepochybně přitáhnou ony dva portréty od největšího umělce „zlatého věku“ – pro někoho i největšího výtvarného umělce všech dob – Rembrandta Harmenszoona van Rijna (1606–1669).
Ten jeden je starý dobrý známý, „pražský“ Učenec v pracovně z roku 1634. Druhý, obraz poněkud menších rozměrů, je zapůjčen z amsterodamského Rijksmusea a je znám pod názvem Busta muže v orientálním kostýmu. Namalován byl o rok později, v roce 1635. V obou případech se jedná o podobiznu fyzicky stejného staršího muže, který v těch letech docházel k malíři do ateliéru jako model. Jeho totožnost není známa. Tvář je to zvláštním způsobem oduševnělá, vyrovnaná, ovšem vyzařující jisté tajemství. Až se bude Rembrandt, který průběžně portrétoval sám sebe, malovat ve stáří, bude se v jeho tváři zračit mnohem více strastí, bolu a hořkosti, než je v „intelektuálním“ výrazu tohoto možná obyčejného muže.
Rembrandt & Co.Příběhy umění ve století blahobytu |
V době vzniku obou portrétů je umělec plný sil a sebedůvěry: je čerstvě ženat s dcerou bohatého obchodníka s uměním, jako samostatný mistr přijímá první žáky, někteří se stanou slavnými – a portréty Rembrandta a Saskie jako mladých a veselých lidí v bukolickém kroji od jednoho z nejlepších žáků mladého mistra, od Goverta Flincka, visí na výstavě hned po boku těchto děl. Začíná skvostné a svobodné období Rembrandtovy kariéry: ty dva obrazy maluje možná ani ne tak proto, aby je zpeněžil, ale aby dokázal, jak náročných látek je schopen. Všechno to hořké, co mu život, osud i nizozemská společnost přinesou, je teprve před ním.
