Den zrady: Když se ideál srazí s realitou

Herec a příležitostný režisér George Clooney je „homo politicus“, často se k politice vyjadřuje, angažuje se v ní. Jeho nejúspěšnější režijní počin – drama Dobrou noc a hodně štěstí – je také politický film, zasazený do doby mccarthismu.

Jeho nový snímek Den zrady (původní název The Ides of March odkazuje ke svátku římského kalendáře, kdy byl zavražděn Caesar) se odehrává v současnosti, na rozdíl od jistým způsobem optimistické vize, již vykresloval v Dobrou noc a hodně štěstí, tentokrát dospěje k všeobjímající skepsi.

Film vychází z divadelní hry Farragut North, již napsal Beau Filimon, který pracoval na kampani demokratického kandidáta a guvernéra státu Vermont Howarda Deana před volbami 2004. Postava guvernéra a Morrise ve hře a filmu je také Deanovi v některých ohledech podobná – i on představuje levicový proud v demokratické straně. Podobně jako Dean se v demokratických primárkách překvapivě vyšvihl na špičku.

Den zrady se odehrává v době vrcholících primárek, před rozhodujícím hlasováním ve státě Ohio. Reálnou šanci vybojovat účast v prezidentských volbách mají už jenom dva kandidáti, Morris (George Clooney) a senátor Pullmann (Michael Mantell). Zatímco ten představuje tradiční politický establishment, je Morris reprezentantem nového a svěžího větru (jeho volební plakát také přímo odkazuje ke známému vyobrazení prezidenta Obamy). Přesněji řečeno je Morris ideálním kandidátem městské „cool“ levice (navíc vypadá jako George Clooney).

Všeprostupující nedůvěra

Hlavním hrdinou snímku je Stephen Meyers (Ryan Gosling), tajemník Morrisova štábu, který má velký talent pro práci s médii. Morrisovi a jeho politice věří. Před rozhodující volbou se stává svědkem toho, jak se rozjíždějí různá zákulisní vyjednávání, kdekdo na kdekoho líčí past. Ve třetím aktu se ze Dne zrady stává příběh téměř kriminální, ideály i idealismus jsou popřeny – prakticky každým.

Clooneymu a jeho spolupracovníkům se v první části filmu podařilo vykreslit docela působivý obraz mašinerie volební kampaně. Film v těch pasážích nezapře svůj divadelní původ, dialogy ale jsou v mezích možností lapidární a docela vtipné. Kamera (Phedon Papamichael) elegantně vykresluje svět setmělých chodeb, v nichž potichu procházejí temné siluety, aby upekly nějaký kšeftík (i v exteriérech je v tomhle filmu vždycky zataženo). Snímek ovšem předpokládá znalost ne zrovna jednoduchého mechanismu amerických voleb, tuzemský divák v něm občas může trochu „plavat“. V tématu, obrazech a vůbec atmosféře filmu je znát inspirace klasickými politickými thrillery sedmdesátých let.

Pár záběrů jako kdyby vypadlo z Pakulova Pohledu společnosti Parallax. Především s nimi má Clooneyho snímek společnou jakousi absolutní a všeprostupující nedůvěru. Ukazuje politiku ne jako střet dejme tomu pokroku a zpátečnictví, ale jako svět, který člověka „sežere“ bez ohledu na to, s jak idealistickými představami do něj vstupoval. Stephen Myers z toho filmu odchází jako člověk dost proměněný ne zrovna pozitivním způsobem.

O Clooneyho filmu by se dalo říct, že je – protivným módnímslovem řečeno – skutečně podvratný. V první části buduje obraz politického hnutí, které velmi konvenuje představám lidí ze společenské vrstvy, k níž autoři sami patří. A v závěru ho vlastně zboří, odhalí ho jako jistým způsobem falešný. Nebo přinejmenším nastolí otázku, do jaké míry jsou politické ideály, jež autoři s jejich fiktivními nositeli sdílejí, slučitelné s politickou praxí. Tímhle střetem života a teorie si projdou stoupenci asi všech politických konceptů, Clooneyho film proto mohou se zaujetím sledovat i lidé, kteří by v reálném životě guvernéra Morrise asi nevolili.

To do jisté míry paušální odmítnutí politiky, k němuž film v závěru dospěje (těžko odhadnout, jestli autorský záměr byl právě takový), je ale taky trochu laciné. Den zrady je film ve třetímaktu docela napínavý, politická témata ale vlastně přestává řešit, najednou už nejde o ideje, ale o selhání na nějakém úplně jiném poli.

V každém případě ale Clooney ve Dnu zrady potvrdil pravidlo, že režírující herci ze svých kolegů dokážou dostat velmi dobré výkony. Nejvíc z filmu utkví portréty jednotlivých aktérů. Ryan Gosling v hlavní roli elegantně lavíruje mezi chlapeckou naivitou a chladným manipulátorstvím. Postavě konkurenčního šíbra Toma Duffyho propůjčil Paul Giamatti vizáž nekňubného dobráka, aby ho ve správných chvílích nechal ukázat zuby.

Až tragickou figurou je Stephenův šéf Paul Zara (Philip Seymour Hoffman), starý praktik, který káže o loajalitě, asi těm slovům i sám věří nebo si to alespoň namlouvá. Moment, kdy vede rozhovor s Morrisem přes stažené okno v drahém autě, je z celého filmu asi nejlepší. Skoro je v němslyšet třesk sypoucích se iluzí. Tenhle zvuk si ve Dnu zrady vyslechnou všichni.