Steve McQueen je známý britský tvůrce videoartu, laureát Turnerovy ceny, který před čtyřmi roky debutoval jako režisér celovečerních hraných filmů. Jeho snímek Hlad byl v kontextu tehdejší produkce velice výrazný. Vyšel v něm z vysoce politického tématu - hladovky členů IRA za přiznání statusu politických vězňů - dospěl ale k tvaru do jisté míry abstraktnímu a formálně radikálnímu. Na Hlad se dívalo dost obtížně a některé jeho teze vybízely k polemice, zároveň ale ten film jasně dokládal, že se v kinematografii objevil velmi osobitý tvůrce, který nesmlouvavě jde za vlastní vizí.
Loni premiérovaný McQueenův druhý film Stud je s Hlademvmnoha ohledech spřízněný. Bohužel v něm ale režisér - někdy až překvapivě moc - vychází vstříc obrazové konvenci a v jistém smyslu i diváckým očekáváním.
Podobně jako v McQueenově debutu podává i ve Studu velmi výrazný výkon Michael Fassbender. Brandon, hlavní postava Studu, je ale v něčem protikladný Robertovi Sandsovi z režisérova prvního filmu, který za mřížemi extrémním způsobem používá vlastní tělo jako poslední prostředek svobodného vyjádření.
Brandon svou krajní tělesnou zkušeností prochází na svobodě, svým tělem je ale zotročený. Módní terminologií řečeno trpí závislostí na sexu (o tom, jestli tahle diagnóza má v reálu nějaké opodstatnění, se vedou spory).
Permanentní hon za sexem
Jeho život je permanentní hon za uspokojením touhy, jež nepřestává doléhat. Sestává z rychlovek cestou do práce, rychlovek po práci, návštěv prostitutek, hltání porna v kanceláři i doma, prokládaného odskoky na toaletu. Hrdinova existence je tomu zcela podřízená, zároveň ale tím získává jakýsi chorý řád. Brandon má v životě vlastně pořádek, je vždy úhledně a elegantně oblečen (s vizáží Michaela Fassbendera se asi „loví“ docela snadno), pracuje v jakési neosobně vyhlížející kanceláři, šéf (James Badge Dale) si ho docela cení a vyhledává jeho společnost.
Rovnováhu Brandonova života naruší příjezd jeho sestry Sissy (CareyMulliganová), neurotické umělkyně, která je v mnoha ohledech Brandonovým protikladem. On obsedantně pořádkumilovný, ona dost nepořádná, on své soukromí střežící, ona až nepříjemně sdílná. A především - Brandon se úporně brání navazování vztahů, sex pro něj musí být neustálý a nezatížený emocemi, ona po vztahu touží a při jeho hledání znovu a znovu ztroskotává.
Stud (Shame)UK 2011 |
To prvotní vychýlení z rovnováhy se Brandonovým životem šíří dál, dovede ho až na dno a zároveň k možnosti alespoň nějaké katarze. Výkon Michaela Fassbendera v hlavní roli je toho druhu, za jaký se dávají významné světové ceny (taky byl nominovaný na Oscara). Hvězda předvádí jisté „kamikadze“ herectví, svolí, aby byla zachycovaná v situacích ne zrovna lichotivých a - ve všech smyslech toho slova - odhalujících. Pokud snad někdo toužil spatřit Michaela Fassbendera nahého, poskytne mu Stud příležitostí víc než dost. A jestli ho v daných scénách nenahrazoval dublér, nemá se Fassbender věru zač stydět.
Ty početné erotické scény ovšem přes veškerou svou otevřenost nejsou nijak vzrušující nebo, ehm, stimulující. Sex je ve filmu ukázán jako ubíjející smutná rutina. Křeč, která se vrací znovu a znovu, nepotlačitelný tik, který postiženého jen ubíjí, vyčerpává. McQueenův film se v tomhle ohledu vymyká trendu ukazovat sexuální uvolněnost jako osvobozující. Brandona je možné vnímat jako reprezentanta generace či společnosti znevolněné nutkavou potřebou hledat okamžité naplnění svých tužeb.
Bludiště moderních budov
Přinejmenším dvě scény ve filmu jsou velice silné - hra pohledů ve vagónu metra a obraz, v němž Brandon se sebezničujícím odhodláním a značně otevřeným slovníkem svádí dámu, která má v baru doprovod. Režisérova práce s chronologií děje nebo některé dlouhé záběry jsou jistě rafinované. Je ale až překvapivé, jak často je Stud film nevynalézavý a konvenční.
Ztracený hrdina v neosobním světě
Odcizenost světa, v němž hlavní hrdina žije, je ilustrovaná tím, že je často laděný do modra. Film navíc často využívá to snad nejúmornější vizuální klišé současné kinematografie - modrooranžové tónování. Hrdinovi se pak předepisuje bloudit neosobně moderními vyprázdněnými interiéry a vypadat tam ztraceně. Vyskytne-li se v jeho blízkosti okno, stává se dlouhý a trpitelsky zasněný pohled z něj naprosto nevyhnutelným.
Hudba Harryho Escotta na ty konformně „umělecké“ obrazy přihazuje vrstvy smyčců, jež jen víc zdůrazňují jejich vykastrovanou, apartní tragičnost. Často citovaná scéna, v níž Sissy v blízkém detailu zpívá pomalounkou a až sebevražednou verzi klasické písně New York, New York a Brandon k tomu uroní velmi fotogenickou slzu, působí jako okázalá úlitba měšťanským milovníkům filmového „artu“ a festivalovým porotám. Akdyž se hlavní hrdina za účelem nástupu katarze skácí v proudech, ach, tak hustého deště, se Stud nebezpečně blíží nezamýšlené legraci.
I pointa snímku je překvapivě tuctová. Za tím vším soužením Brandona a Sissy je - alespoň dle velmi strategicky umístěného náznaku soudě - přesně to, o čem se zrovna teď točí tolik filmů... Všechno se musí dát na něco svést, z každého je potřeba udělat oběť. Jak originální. McQueenův Stud je nakonec „skandální“ a „kontroverzní“ přesně tím způsobem, jenž je dnes bezpečný a vlastně i žádaný. Jako je jeho hrdina vězněm své závislosti, je i film o něm uvězněn v nudné konvenci. Čiší z něj, že jeho autoři tak usilovně chtěli dělat umění, jež by bylo oceněno jako velké, až skončili u triviálního uměníčka.
