Cid v Brně: Drama, po kterém budete vidět rudě

Výtvarné řešení v podobě arény pro býčí zápasy určilo nejen vizuální podobu nové inscenace Cid, kterou režisér Roman Polák připravil v Městském divadle Brno. Na zdejší činoherní scénu se tak dostala ve světě proslulá tragikomedie francouzského dramatika Pierra Corneille, kterou od obrozeneckých dob objevilo české divadlo pouze osmkrát. S vášní, city a povinností se v Polákově inscenaci nakládá stejně horečnatě jako na koridě. Chvílemi vítězí toreador, jindy má převahu býk, ale jde o to, zvíře uštvat a vidět krev.

Podobně v tomto klasicistním kousku: Don Rodrigo alias Cid zabije své milé Jiméně otce. Zlomená dcera žádá po králi spravedlnost a hlavu Rodriga, který se ale mezitím stihl proslavit jako národní hrdina v bojisMaury. Zásluhy mají převážit někdejší vraždu, která byla ovšem čestným řešením rodinného sporu. Jiména svého reka stále miluje, ale stále také musí žádat jeho smrt...

Když se láska a čest ocitnou na koridě

Hrát toto drama dnes vyžaduje nejen dramaturgickou odvahu, protože termíny jako rodinná čest, právo, zákon a rodová hrdost jsou zašlapány v prach a neústupní hrdinové dožadující se jich nám přijdou patetičtí. Dlužno však říci, že Cid je krásná hra v krásném překladu Vladimíra Mikeše. A jako by se Polák té přílišné historické nadnesenosti bál a chtěl Corneillovy hrdiny co nejvíce přežvýknout cynické současnosti, umístil dění hry do velké arény. Možná tak implantoval do vyznění svého opusu více dramatičnosti, ale stejně tak i banality, jež vše dovysvětluje.

Vysoké zahnědlé ochozy stroze vymezují prostor, z něhož vlastně není úniku a který má být dějištěm této režisérské vivisekce. Možná polopatismem a manýrismem zavání potom v této „španělské“ scéně prkenná podlaha pokrytá jakoby motivy Miróových obrazů. Tito hrdinové jsou prostě vášniví, horkokrevní, divocí a nezkrotní jako obyvatelé středověké Ibérie. A zanícený scénografický koncept se logicky přelil i do kostýmů Petera Čaneckého. Skvělé látky a střihy jsou utopeny výhradně v rudém provedení, řada účinkujících je postrojena v tradičních uniformách zápasníků s býky včetně jejich červených mulet a černých rohatých klobouků. Také Jiména se po přestávce převleče do zápasnického, zřejmě aby bylo jisté, že svůj štvavý zápas nemíní vzdát a je na roveň pánským toreros.

Drama velkých vášní a citů v provedení Městského divadla Brno

Jistě nikdy nelze nic namítat vůči pevným obrysům inscenace ve výtvarném, režijním i hereckém stylu. Přesto na Polákově výsledku ovšem diváka možná kolébá a vlastně i nudí jakási vizuální monotónnost a významová předurčenost této koncepce. K dovršení všeho je tento Cid divadelně až legračně doslovný. Když o něco jde, ozve se ze záznamu řev vzrušené arény žádající zřejmě smrt býka, jindy při ostřejším slovu a situaci z této vysoké ohrady vyjede špičatý bodec a později jich musí proklát vzduch raději několik najednou. Ozvláštněním hracího prostoru (prostředí arény se za celou dobu výrazněji nepromění) a vlastně další ilustrací toho, jak to režisér myslel, mají být pohybové kreace čtyř tanečníků. Dvě dívky a dva hoši se střídají v rolích štvaného skotu a štvoucího zápasníka jako v národní španělské kratochvíli. Méně chápavému publiku tak vlastně s rohy na hlavě a oštěpy v zádech tato La Banda Torera do pohybů taví, o jaký hon tady vlastně jde.

Polákova snaha o vnějškové ozvláštnění je sice zajímavá, ale po čase až didaktická a jednotvárná. A přitom Cid má trochu zašmodrchaný, ale mistrně napsaný příběh, v němž lidé skutečně stojí za svými milostnými city se stejnou rozhodností jako za obhajobou tradice a cti. Tady se prostě hovoří vznešeně o vznešených věcech.

Vyhrávají dámy

Ve výsledném dojmu nyní vyhrává na celé čáře dámská šatna vyjma Lukáše Janoty, který dokáže přesvědčivě traktovat své okouzlení Jiménou. Evelína Kachlířová v hlavní roli staví před publikum rozhodnou dívku a dokáže přesvědčivě kroužit ambivalentní zápas mezi svojí velkou láskou a vnitřní logikou a řádem, pro který chce milencovu hlavu. Zajímavou studii urozené ženy, která musí svoje okouzlení Cidem skrývat, zase nabídla Pavla Vitázková jako kastilská infantka. Obě herečky umí pracovat se silnými emocemi, které rozlévají po jevišti s uvěřitelnou a účinnou mírou. Bohužel právě lyrické polohy Jiřího Macha jako Cida působí naopak cukrkandlově.

Corneille modeluje své hrdiny jako ideály či přímo osoby, jakými bychom se měli stát. Polákova inscenace ukazuje jejich dramatický odér v balení, kdy korida a všudypřítomná červeň poněkud škrtí.