V čerstvě premiérovaném filmu Ghost Rider 2 hraje Nicolas Cage někdejšího motocyklového kaskadéra Johnnyho Blaze. Kdysi uzavřel značně nepromyšlený obchod s ďáblem, v jehož důsledku se teď čas od času proměňuje ve strašlivého Jezdce. Přízračnou postavu na motorce s hořící lebkou, schopnou vyčenichat zlo, vycucnout duši z jeho nositele, případnou opozici vyřídit stylem „není člověk, není problém“.
Dostane šanci se toho prokletí zbavit – pokud ovšem zabrání ďáblovi převtělit se do chlapce, jehož princ temnot za tímto účelem zplodil s rumunskou krasavicí Nadiou... Může to znít jako premisa pro nějaký parádně ujetý spektákl. Výsledný film je ale především sled značně otravných scén, v nichž mají rumunské exteriéry barvitost příměstského velkoskladu, vedou se toporně popisné dialogy, jejichž úroveň by měl posoudit mezinárodní tribunál pro zločiny proti lidskosti. Vše je to pro jistotu v naprosto zbytečném a placatém 3D.
Sestup Nicolase Cage"Kariéra Nicolase Cage je někdy dávána za příklad totálního výprodeje. Herec, který vytvořil pozoruhodné role v pozoruhodných filmech, teď vystupuje ve snímcích třetiřadých." |
Těch pár momentů, kvůli nimž lidské bytosti bývají ochotny vydat hotovost za film tohoto typu, je ale přítomno. Nicolas Cage vykulí oči, Nicolas Cage ztěžká dýchá, režie Marka Neveldinea a Briana Taylora ho v tom ale nechá samotného, nepomůže jeho řevu a vykulenosti, aby vzlétly do výšin retardované krásy, sfér přístupných asi jenom právě tomuhle herci – jednomu z nemnoha plnohodnotných úkazů současného filmu.
Kariéra Nicolase Cage je někdy dávána za příklad totálního výprodeje. Herec, který vytvořil pozoruhodné postavy v pozoruhodných filmech Davida Lynche, bratrů Coenů, svého strýce Francise Forda Coppoly, Martina Scorseseho a dalších, teď vystupuje ve snímcích ve všech ohledech třetiřadých, prvotřídní na nich bývá jenom jeho honorář. Stejně tak je jeho dráhu možné vnímat jako projev vzácně umanutého odhodlání jít vlastní cestou. Nakonec – Nicolas Cage ve filmech pořád dělá plus minus totéž. Jenom dřív daleko častěji pracoval s tvůrci, kteří jeho zjevnou excentricitu a nepopiratelnou intenzitu dokázali zakomponovat do třeba i ohromujících celků.
A když na to přijde, zadaří se i dnes. V Herzogově filmu Špatnej polda Cage předvedl jeden ze svých vrcholných (či vrcholně šílených) výkonů. Nerozhodilo ho, ani když ho režisér vyrušil ve chvíli, kdy dosahoval patřičného stupně koncentrace šňupáním dětského zásypu. Jen později si na to stěžoval v rozhovorech pro média. Daleko častěji si ale Cage užívá výsady krále filmové pouťovosti, plynule přechází z jedné příšernosti do druhé.
Osamělý jezdec v krajině špatných digitálních triků
Vysvětlovat to jenom finanční motivací je asi zjednodušující. Cageovi se přinejmenším někdy daří navodit dojem, že je osamělý jezdec, drandící krajinou plnou špatných digitálních efektů za jakýmsi osobním grálem v naději, že kvantita slaboduchosti kolem něj se přerodí v novou kvalitu, jež bude jen a jen jeho. S vážnou tváří předstupuje před novináře a vypráví jim o herecké metodě „nouveau shamanic“, již vynalezl a o které jednou napíše knihu. Do filmu Drive Angry 3D, drobného to klenotu sebevědomé a z řetězu utržené demence, prosadí scénu, v níž pije z lebky a tvrdí, že ho k tomu inspirovaly verše Walta Whitmana. Cage dosáhl toho, že život a dílo v jeho případě splývají. V životě se chová jak postava z filmů s Nicolasem Cagem, ve filmech hraje Nicolase Cage, jak ho známe ze společenských rubrik. Koupí zámek, prodá zámek, ožení se s dcerou Elvise Presleyho, za pár dnů se s ní rozvede, koupí si další zámek...
Nicolas Cage je herec, nad jehož volbami člověku zůstává rozum stát. To ale může mít i nějakou – třeba skrytou – pozitivní stránku. Podařilo se mu udělat z vlastní profesní dráhy a do jisté míry i z vlastního života jedno velké, jak říkají mladí, „WTF“. To se – když už nic jiného – nepovede každému.
