Lidovky.cz

Národní galerie vzkazuje: Knížákova éra je pryč

Kultura

  14:05
Někteří umělci, účastnící se právě otevřené výstavy Ostrovy odporu, se prý při instalaci svých děl ve Veletržním paláci přiznali, že do této budovy vstoupili poprvé po deseti letech.

Škoda a sprej. Monumentální obraz vytvořil Tomáš Vaněk tak, že rozebral starou škodovku na jednotlivé součástky a poté je jako šablony ostříkal černou barvou. foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny

Někteří umělci, účastnící se výstavy Ostrovy odporu, se prý při instalaci svých děl ve Veletržním paláci přiznali, že do této budovy vstoupili poprvé po deseti letech. Obsáhlou expozici s podtitulem Mezi první a druhou moderností 1985-2012 lze chápat i jako znovuotevření sídla Sbírky moderního a současného umění Národní galerie silnému proudu českého umění, jež tu během ředitelování Milana Knížáka nemělo na růžích ustláno.

Tento proud lze popsat jako umění kosmopolitní, konceptuální a snad i postmoderní. Výstava, na níž se sešlo sedmdesát umělců a dvě stovky děl, je totiž dílem kurátorů Jany a Jiřího Ševčíkových - pomáhala jim ještě Edith Jeřábková - a právě ti do českého umění před více než čtvrtstoletím myšlenky postmodernismu poprvé přinesli. I když se dnes postmodernismus používá spíše v historickém smyslu, těžko bychom hledali jinou dostatečně elastickou kategorii, pod kterou by šlo tvorbu více než dvou posledních dekád shrnout.

Výstava Ostrovy odporu začala ve Veletržním paláci 8. března

Cílem výstavy Ostrovy odporu je zachytit proměny, které postmodernismus v českém umění způsobil. Na někoho, kdo je zvyklý na tradiční umění, a to třeba i ve formách, s jakými pracuje většina umělců ze skupiny Tvrdohlaví, toto nové umění může působit suše, bez barev, řemesla a emocí. Vytratil se z něj příběh o neustálém posouvání výtvarného jazyka i tradiční média. Místo toho umění získalo prostor nebývalé myšlenkové plurality a svobodu pracovat libovolnými výrazovými prostředky.

Místo chronologie téma

Výstava je postavena na výzkumu, který pět let provádělo Ševčíkem vedené Vědeckovýzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze. Jeho výstupem je i antologie textů o umění z let 1980-2011 a obsáhlý katalog, který vyjde až v průběhu výstavy.

Fotografie jako instalace. Dílo Jiřího Thýna

Samotná výstava ovšem není didaktická v tom smyslu, že by rok po roce odvyprávěla to, co se mezi rokem 1985 a současností odehrálo. Je jen volně členěna do tematických oddílů, v ukázkově postmoderním nehierarchickém pohledu je zaměřená víc na současnost než minulost. Z historie jsou vybráni jen takoví autoři, kteří rezonují s dneškem. Generačně starší umělci jako Jiří Kovanda, Jiří David nebo Václav Stratil jsou promícháni s těmi mladými. Dobrá polovina ze zastoupených umělců v posledních letech prošla finálem Ceny Jindřicha Chalupeckého nebo ji přímo získali.

Od malby k postojům

Co se podle výstavy v umění proměnilo na první pohled, je pozice jednotlivých médií. Malba, na počátku 90. let významná nositelka postmoderního obratu, se o dvě desetiletí později stala spíše marginální praktikou. Nevymizela, ale její obsah je zaměřen většinou na dialog s vlastní historií.

Z expozice Ostrovy odporu v Národní galerii

Proměnila se i témata umění. Zatímco nejstarší díla na výstavě jsou z dnešní perspektivy apolitická (ale pozor, před čtvrtstoletím to bylo jinak!), některé současné projekty jsou spíše díly společenského aktivismu či opatrného koketování s politikou. Bojovný název Ostrovy odporu je ale spíše vyjádřením přání než reálným popisem stavu českého umění.

Diskuse nad největšími hity

Výstava je v zásadě vystavěna ze starších a osvědčených kusů s důrazem na objektové instalace. Umění pracující s pohyblivým obrazem tu je ve velké míře zahnáno do jednoho společného ghetta. Celková délka videí na výstavě je prý 70 hodin, ale pochopitelně nás nikdo nebude nutit, abyste zhlédli úplně všechno. Upozaděna se zdá být i performance nebo projevy hraničící s divadlem a hudbou.

Ostrovy odporu

Mezi první a druhou moderností 1985-2012
Národní galerie, Veletržní palác 9. 3. - 1. 7. 2012

Den po vernisáži je ale na podrobné kritické zhodnocení rozsáhlých Ostrovů odporu asi přece jen příliš brzy. Ať už z něj vyjdou jakkoliv, už vzhledem ke své šíři a ambici nabízejí skvělou příležitost k téměř neexistující debatě o pozici současného umění u nás. Kdo současnou tvorbu alespoň z povzdálí sleduje, s většinou exponátů výstavy se již setkal. Nový je ale celek, jehož smysl a význam netrpělivě čeká na své zhodnocení.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.