Probudím se včera: Film jako žvýkačka na podrážce

Producent a režisér Miloslav Šmídmajer natočil před několika lety pohádku Peklo s princeznou, nyní přichází s ambicióznějším projektem: v jeho nové komedii se mají současní teenageři pobavit tím, jak to chodilo na samém sklonku socialismu, a dnešní čtyřicátníci s nostalgií zavzpomínat na totéž.

Pro tento účel je podniknuta cesta časem, kterou vykoná jistý Petr Kovář, v současnosti učitel češtiny a dějepisu na gymnáziu a také příležitostný spisovatel. Která z těchto činností mu vydělala na auto, jež je, řekněme, opakem levné ojetiny, se bohužel nedozvíme – zato je evidentní, že v něm jezdí opravdu rád. Ještě raději však žvýká, stejně jako jeho studenti a známí, a proto je také jméno hlavního sponzora filmu zřejmé ještě před úvodními titulky. Není totiž nač čekat – domluvíteli si masivní product placement do filmu, který se z větší části odehrává před listopadem 1989, máte co dělat, abyste to vše nacpali do těch několika obrazů ze současnosti.

Současnou podobu cestovatele časem ztvárnil Filip Blažek.

Nuže, hrdina, jehož osobní život trpí neuspokojivými vztahy s partnerkami, se rozhodne využít příležitost a v rámci experimentu se vrátit do doby, kdy završoval třetí ročník gymnázia, což bylo v červnu roku 1989, těsně před změnou režimu. Právě tehdy totiž miloval spolužačku jménem Eliška, o níž si dodnes myslí, že to mohla být ta pravá. (Těžko říci proč, neboť, jak se vzápětí ukáže, ji prakticky vůbec neznal.) Přesun v čase proběhne tak, že se hrdinova současná mysl ocitne v jeho tehdejším těle. Tehdejší Petr je tedy vybaven znalostmi a zkušenostmi čtyřicetiletého češtináře z roku 2011, zato mu chybí některá z tehdejších dat: humanitně nadaný muž například zcela zapomněl azbuku a rusky neumí říct ani „kniha“.

Takový návrat samozřejmě přináší řadu situací, které tvůrci viděli v lepších filmech a rádi by je zopakovali. Po vzoru Martyho McFlye z Návratu do budoucnosti tak Petr Kovář v minulosti předvede nové taneční kroky (ovšem na píseň Michala Davida Nonstop) a novou píseň (ovšem od Chinaski).

Svou vyvolenou i celý zbytek třídy Petr ohromí nadstandardními znalostmi života a díla Jaroslava Vrchlického (!). Jeho mise ohledně Elišky se chvíli daří, chvíli ne, mezitím je čas na nejednu konfrontaci s tehdejší absurdní realitou a třeba také s mladší verzí vlastních rodičů, kteří se ale prakticky nemění, pořád jsou to takoví smíšci, kteří se rádi sázejí a před synem vtipkují o svém prvním sexu.

Miroslav Táborský jako učitel občanské nauky v červnu 1989

Vyprávění paradoxně cílí na ne zcela primitivní publikum, zároveň ale do velké míry uráží jeho inteligenci a v případě hrdinových vrstevníků i paměť. Těsně předlistopadové Československo je vylíčeno pomocí série nepřesných klišé: když fronta, tak bizarně dlouhá, v kině – kromě Hříšného tance – dávají samé ruské filmy, na politiku sice řeč přijde, ale skutečné události oné doby se nezmiňují (což je nakonec vlastně dobře). Vedle Vrchlického zabere na Elišku také to, že se Petr veřejně zastane jejího otce, který je v nemilosti režimu – a to už by bylo, aby neskončila ruka v rukávě.

Happyend za všechny peníze

Pár filmů o cestách časem už vzniklo; ty dobré se vyznačují tím, že navzdory zřejmé nadsázce dokážou být přesvědčivé. Nabídnou divákům jakousi logickou oporu, která třeba vysvětlí, proč a jak to, co se během návštěvy změní v minulosti, ovlivní či neovlivní přítomnost.

Není pochyb o tom, že to není pro scenáristy vůbec lehký úkol, zejména když se ještě musí snažit, aby některé z předchozích výtvorů úplně neopsali. Vydatná tvůrčí muka jsou zřejmá i zde. Dlouho to může vypadat, že se třeba vše odehrává pouze v hrdinově hlavě, což by leccos vyřešilo. Tato berlička pro vstřícně naladěného diváka je však nakonec nemilosrdně podkopnuta: ne, všechny situace se skutečně dějí a stávají se regulérní minulostí.

Následkem čehož, když už si konečně myslíme, že pointy bylo dosaženo, vše se vleče ještě dál a dál jako velmi táhlá žvýkací guma přilepená na podrážce. Nakonec se tvůrci do vlastních nástrah zamotají tak, že jako happyend nabízejí situaci čtyřicátníka, který má tři dospívající potomky, na jejichž početí, narození ani společný život si vůbec nepamatuje.

Stravitelnosti příběhu nepomáhá ani to, že hlavního hrdinu hrají dva různí herci (toho staršího Filip Blažek). Zabývat se myšlenkami, zda by nebylo lépe, aby vše vyřídil Jiří Mádl, lze ovšem jen do chvíle, než se ukáže, jak schopné maskéry měl režisér k dispozici a co dokázali zejména v oboru vlásenkářství.

Komedie Probudím se včera míří o hodně výš, než kam je schopna dosáhnout – a týká se to všech jejích složek, od scénáře přes herecké výkony až po takové věci, jako že nikomu nepřipadlo divné, když se auta na předrevolučních ulicích blýskají, jako by je právě někdo přivezl z muzea veteránů.

Několik málo relativně povedenějších situací tento snímek nezachrání. I v souvislosti se zmíněným zoufale zjevným umisťováním produktů je poučení z tohoto podniku celkem zřejmé: netočit film, na který nemám.