V Brně resuscitovali Divou Báru

Český muzikál už (často nezdařeně) recykloval kdejakou romantickou literární předlohu či téma - trpké osudy Boženy Němcové v jednom propadáku nevyjímaje. Možná leckoho i nyní napadne, zda je vůbec po více než půldruhém století smysluplný transport díla nejlepší české spisovatelky na rozezpívané jeviště. Není třeba zpochybňovat dramatické kouzlo Divé Báry, tedy nadčasového příběhu společenského outsidera a xenofobní venkovské obce. Zvláště když jsou tady po ruce ještě další romantické propriety, jakou je Bářin nejasný původ, její pomyslné čarodějnické schopnosti a ve finále láska s panským myslivcem, který ji vyrve zlému davu, a tedy i předsudkům, s nimiž celý život hrdinka bojuje.

Libretista Uhde předlohu v konfliktech, situacích či osobách ještě více dramaticky zahustil. Bára je tady nemanželské dítě Starosty odložené k pastýři Jakubovi, ve scénáři je připsaná figura chasníka Pavla, který po Báře lační a jako odmítnutý nápadník se jí logicky mstí. Báru její nimrod nevytahuje z hořící márnice, ale oba jsou nakonec obcí před umrlčí komorou exkomunikováni a jako dvojice svobodných lidí odcházejí hledat lásku a svůj nový život za hranice panství.

Zábavné drama

I tak je jasné, že tady nejde o žádnou lacinou parafrázi nebo obměnu originálu, ale funkční scenáristické dotvoření, které jistou bukoliku originálu posouvá směrem k pragmatičtějšímu dnešku i potřebám žánru. A právě nad tradičně vyprávěný muzikál s několika hity, vlezlou muzikou a trochou efektních tanečků chtělo tvůrčí duo Uhde-Štědroň (už natrvalo a často i nesprávně poměřované toliko s jejich nesmrtelnou Baladou pro banditu) svůj nejnovější opus povznést. Výsledkem je bezmála hudební lyricko-epická báseň, která nabízí dramatický příběh, ale zároveň chce a musí zůstat zábavným divadlem.

Plnotučnou podívanou tady ovšem modelují všechny scénické složky. Vedle scénáře je to hudba, která nabízí folklorní či kvazilidovou muziku, ale také folkrock nebo hudební plochy popového nátěru. Divák si v tomto balení Němcové, jejíž jméno autoři bůhvíproč neuvádějí v záhlaví programu ani plakátu, přijde na své také ve zdařilé choreografii (Hana Litterová), v půvabných černobílých kostýmech (Zuzana Štefunková-Rusínová) nebo prosté, ale funkční scéně z čistých hoblovaných prken (Tomáš Rusín). Nádech biedermeierovské idylky tady jemně prostupuje třeba v celém pojetí folklorismu a třeba rekonstrukci venkovské zábavy. A aby těch folklorních kudrlinek v notách a křepčení nebylo příliš, přijdou Uhdemu vhod také pohlavně nevybíravé písně Jana Jeníka z Bratřic. Jindy zase jako demytizaci možné selanky zatančí opilý zamilovaný správce nechtěnou panskou parodii na lidový čardáš.

Slovenský režisér Juraj Nvota ve své inscenaci nerýsuje toliko jinakost a divokost mladé Báry, která je někdy obyčejným tvrdohlavým klackem. Zajímají ho zejména prokreslené srážky tmářské, podjaté venkovské society se svobodomyslným a živlů se nebojícím děvčetem. Ale příznivci romantiky se nemusí bát. V nabídce je také dívčí duet Báry s Elškou nebo do jímavých pohybů rozložené milostné setkání hrdinky s jejím myslivcem. Někde se v písňových textech zadrhnete o rýmy spojené s pouští Gobi nebo obraty o „dobru umírajícím na ptačí chřipku“, ale jinak je brněnská Bára po všech stránkách vynalézavé a nad stávající současnou muzikálovou produkci trčící dílo.

Mohou za to také zajímavé herecké výkony. Začínající Andrea Březinová obhájila svoji Báru nejen svým fyzickým prototypem snědé černooké divoženky. Na jeviště nese hereckou i pěveckou jistotu. O tom, že se v roli „otřískala“, a také o pohybové náročnosti partu svědčí viditelné modřiny na pažích i nohách. Skutečným překvapením je Aleš Slanina, který jako připsaný odmítaný Pavel nejen polarizuje kýžené napětí, ale je opravdu živou figurou. Některé drobnější úlohy venkovanů tady podléhají černobílému barvení v duchu rozdělování dobrých a zlých, ale to je ostatně také ambice celého zajímavě zvládnutého kusu. Tvůrci muzikálu totiž resuscitovali literaturu, aby publiku sdělili, že proti zkostnatělým zvyklostem a předsudkům mají odvaha, vlastní názor a konečně nezištná láska vždycky šanci. Divá Bára v Brně je příkladem inteligentního, po všech stránkách umně prokomponovaného divadla. Pro mnohé nebude zážitkem na první dobrou, ale jisté je, že tento původní muzikál publikum vede pryč od povrchního a pohodlně konzumovatelného kumštu.