Katalánský filmař Jaume Balaguero se proslavil pět let starým snímkem REC, příkladem v hororu často užívaného pseudodokumentárního stylu. Televizní štáb v něm „stínuje“ jednotku hasičů, a kvůli tomu se dostane do domu, jehož obyvatele kosí infekce, jež je mění v krvelačná monstra. Ten film nabídl pár skutečných leknutí a nemálo hysterických afektů - všichni vřeští, někteří krvácejí, obraz skáče, jako kdyby byla kamera zatavená do míčku typu hopík.
Žánru oddané publikum nicméně bylo velmi spokojeno, od té doby vznikla ještě dvojka, točit se má i třetí a čtvrté pokračování. Loňský Balaguerův snímek Zatímco spíš je co do formy tradičnější, spíš psychologický thriller než horor. Jeho sledování ale v divákovi může vzbudit pocity vskutku nepříjemné a autoři jimi dokážou zručně manipulovat. Natočili šikovný film, k tomu, aby se stal skutečně výrazným, mu ale něco chybí.
Až potměšilou zdatnost Balaguero osvědčuje hned v úvodu (čtenář, který chce mít svůj divácký zážitek neposkvrněný, nechť následující odstavce nečte): po titulcích, které doprovázejí hlasy osamělých posluchačů volajících do rozhlasové talk show, se objeví hlavní hrdina Cesar (Luis Tosar). Stojí na pokraji střechy několikapatrového domu, vnitřní hlas promlouvá o osamělosti a neštěstí - ten muž s velkýma očima budí soucit.
Další obraz ho ukazuje na lůžku po boku spící partnerky, brzy ráno vstane a jde do práce - dělá vrátného a domovníka v domě, kde bydlí. Směje se na lidi a ochotně jim pomáhá, v očích má ale smutek. Pak se objeví dívka, vedle níž v noci ležel - usměvavá a vitální Clara (Marta Etura). Chová se k němu příjemně, ale odtažitě - jako k vrátnému. Skrývá ta dvojice svůj vztah před světem? Nebo je to nějak jinak?
Každý divák voyeurem
Samozřejmě to je jinak a míru toho jinak autoři postupně odhalují. Cesar se na plátně ze soucit budícího nešťastníka postupně mění ve stvůru, upíra se smutnýma očima, který k životu potřebuje, aby ostatní byli nešťastní, a proto jim neštěstí působí. Jeho repertoár sahá od drobných zákeřností ke skutkům vskutku děsivým. Vyprávění se přitom Cesara důsledně drží, autoři tak diváka dotlačí k tomu, že děj sleduje jeho očima, volky nevolky se ocitne v jeho kůži, instinktivně se hrozí nikoli toho, že padouchovy plány vyjdou, ale že by mohly být odhaleny. Sdílí s ním - když už ne zlomyslnost - tak alespoň jeho voyeurství.
Díky tomu film v některých sekvencích - především v dlouhé pasáži odehrávající se v Clařině bytě - získá opravdu vysoké napětí a zároveň se stane značně nepříjemným. Balaguero a scenárista Alberto Marini nepracují s klasickými hororovými „lekačkami“, nepřehánějí to ani s násilím a krví (ta jedna scéna, v níž „teče červená“, je ale velice účinná). Dokážou navodit jistou vynervovanou ošklivost, spojují odvěké strachy - z toho, co se skrývá pod postelí, z bezbrannosti, jíž člověka vystaví spánek, ten „bratranec smrti“ - s moderními pocity odcizení, absurdity. Ve vrcholných momentech filmu se dokážou pohybovat přesně na hranici mezi hrůzou a groteskou.
Zatímco sp횊panělsko 2011 |
Zatímco spíš je účinný thriller, něco mu ale chybí. Luis Tosar v hlavní roli je jistě přesvědčivý, jeho posmutnělou vlídností probleskuje zlá vůle, aniž by musel rozjíždět velký herecký koncert. Problém je ale v tom, že postava Cesara se od jistého okamžiku přestane vyvíjet, stane se z ní mechanický škodič s vlídnou maskou, není moc čas odkrývat, co je za ní.
Způsob, jímž Balaguero vypráví, je sice účinný v tom smyslu, že rychle a efektivně zprostředkuje dění, chybí mu ale nějaký zapamatovatelný výraz. Obraz držící se konvence - studené modré tónování, z nějž vyskakují oranžové obličeje - nijak pozoruhodná hudba. Finále film nekorunuje, ze dvou způsobů, jímž bylo Cézarův příběh možné ukončit, si autoři vybrali jeden a nějak ho zinscenovali. Škoda, kdyby se Balaguero a jeho spolupracovníci trochu víc „rozjeli“, třeba i za hranici přehánění, vkusu, mohl jejich film vstoupit do análů úchylnosti. Takhle se jim podařilo vystavět řemeslně zvládnutý tvar na půdorysu, který volal po něčem trochu jiném.