Moje letní prázdniny: stárnoucí Gibson v mexickém lapáku

Přitom je to snímek, řekněme, ucházející. Nic převratného, ale ani urážlivě stupidního. Pistole střílejí, krev teče. V Mexiku.

Při vší nevyzpytatelnosti šoubyznysu by si dnes jenom málokdo vsadil, že se o Melu Gibsonovi bude někdy mluvit jinak než jako o hvězdě někdejší, bývalé, o „tom“ Melu Gibsonovi. Situace, kvůli nimž poslední dobou publiku utkvěl, byly taky hodně nehvězdné – záběry ze soudní síně, kde si vyslechl rozsudek za domácí násilí na Oksaně Grigorjevové, kvůli níž dříve opustil svou manželku, přepisy dost hnusných výhružných telefonátů, antisemitské výstupy, čerstvě pak obvinění ze strany scenáristy Joea Eszterhase (nikoli ta nejdůvěryhodnější osoba na světě), který popisoval rasistické tirády, agresi a paranoiu při společné práci na předloze plánovaného filmu o Judovi Makabejském.

Televizní kamery ho ukazují jako shrbeného chlapíka v letech, vypadá trochu starší, než ve skutečnosti je, působí zkřísle, dezorientovaně. Slavnější kolega Robert Downey jr. se za něj loni na podzim při přebírání ceny v Los Angeles působivě přimluvil jako za člověka, který mu nezištně pomohl, když byl sám na dně. Lidi dojatě tleskali, ale jinak se moc nezměnilo.

Nerafinovaná umanutost

Na zajímavou práci Gibson hned tak nenarazí, je to trochu škoda – člověk to je asi všelijaký, ale třeba jeho režie má jakousi primitivní, prvosignální intenzitu, tenhle typ naprosto nerafinované umanutosti v současném mainstreamu možná chybí. Jako herec dostal v posledních třech letech šanci v tuctovém thrilleru Na hraně temnoty a v krajně podivném snímku Pan Bobr, kde hrál muže fixovaného na maňáska.

Jeho nový film Moje letní prázdniny produkovala Gibsonova společnost Icon,vAmerice se nedostal do kin a šel rovnou na video, ale diváci v jiných teritoriích – včetně našeho – homohou vidět i na plátně. Obrazovka by mu ale slušela líp – je to ten druh snímku, který člověk pozdě večer s mírným zájmem zhlédne, nestojí ale za cestu přes město a koupi lístku.

Moje letní prázdniny napsal herec spolu Adrianem Grunbergem, který mu dělal asistenta při natáčení filmu Apocalypto, mladší kolega snímek také režíroval. Vznikl nekonfliktní film, sázka na jistotu – v ledasčem odkazuje ke třináct let staré Odplatě, kde Gibson hrál kriminálníka, který se krvavě probojovává k penězům, o něž byl nečestně a nesportovně připraven. Podobným způsobem se v něm kombinuje násilí a někdy cynická legrace, tentokrát ale „light“. Hlavní hrdina prchá před policií v autě s postřeleným komplicem a vakem peněz, vynalézavě se pokusí překonat hraniční plot, na druhé straně na něj ale už čekají mexičtí „federales“, konkrétně se jedná o dva značně zkorumpované typy, již uprchlíkovi zkonfiskují hotovost a uklidí ho do infernálního nápravně výchovného zařízení jménem Pueblito.

Je to smradlavá díra, kde je princip vězeňské samosprávy dohnán do extrému – šéfují ho gangster Javi (Daniel Gimenez Cacho) a jeho dobře vyzbrojení bratranci. Jinak je to trenažér sociálního darwinismu, kde přežívá nejsilnější, čile se obchoduje, sex je nevázaný a nůž či pistoli je třeba mít v pohotovosti. Nově příchozí se rychle zorientuje a daří se mu nenápadně dosáhnout toho, aby fungoval v jeho prospěch – jaksi zezdola uplatňuje taktiku rozděl a panuj. Jeho okoralé srdce ale zjihne po setkání s desetiletým klukem (Kevin Hernandez), který v lapáku žije s maminkou – zrale krásnou vyléčenou feťačkou (Dolores Heredia). Ukáže se, že dítě je předmětem neblahého zájmu samotného šéfa. Navíc se původní majitel ukradených peněz začíná dost brutálně hlásit o vlastnická práva, americký vězeň se zaplétá do mocenských čachrů ve vězení a celkově má dost honičku.

Grunberg a Gibson všechno odvyprávějí celkem svižně, krev cáká a doprovází to suchý hrdinův komentář (ten nejlepší slovní fór bohužel padne na úplném začátku), moment, kdy Gibson v rámci přípravy akce napodobuje hlas Clinta Eastwooda, je docela milý. Zobrazení Mexika sice odpovídá „gringovskému“ klišé, korupce na americké straně je ale – v zájmu vyváženosti – také zmíněna. Záběry na ctnou vězněnou krásku v tísni doprovází odpovídajícím způsobem romantická kytara – dalo se to čekat. Skoro jako všechno v tom filmu. Očekávatelné je ale provedeno víceméně slušně, díky čemuž se Moje letní prázdniny z hlavy vykouří rychleji než filmy víc urážející divákovu inteligenci. Neiritovat je jedna věc, zaujmout jiná.

Mel Gibson byl jako tvůrce zajímavý tím, že často šel přes čáru, respektive budil dojem, že nemá o existenci nějaké čáry ani tušení. Moje letní prázdniny je ale film neustále si svých hranic vědomý, usedlý. Nakonec ho jeden vnímá ani ne tak jako svébytné dílo, ale jako vzdálené echo nějakých lepších časů, které už hlavní hvězda má asi za sebou.