Lidovky.cz

Sněhurka a lovec: na něco tak divného nenarazíte každý den

Kultura

  8:00
Na něco tak divného, jako je film Sněhurka a lovec, člověk v kině nenarazí každý den – alespoň mezi mainstreamovými tituly.

Sněhurka podle režiséra Ruperta Sanderse foto: Bontonfilm

Po zhlédnutí filmu debutujícího Ruperta Sanderse mohou divákovou hlavou rezonovat všelijaké otázky. Autor těchto řádků se v tu chvíli snažil představit si, jak tenhle film asi „pitchovali“ – prezentovali před investory. „Budou tam sympatičtí trpaslíci, kouzelný les a incest, děti to budou milovat.“ „Sněhurka začne jako Su Ťij a skončí jak Johanka z Arku, minus upálení plus trpaslíci.“

Klasické pohádky nejsou žádná idyla, jak by taky mohly být, dotýkají se přece všelijakých hlubinných hnutí lidského srdce. Příběh o Sněhurce v tom ohledu není žádná výjimka. Zavedený popis hrdinky – kůže bílá jako sníh, vlasy černé jako noc a rty rudé jak krev – charakterizuje spíš pramáti všech gotiček než princezničku. Ani klasická Disneyho verze není při vší roztomilosti kresleného Šmudly žádná procházka růžovým sadem. Je snad někdo, kdo si jako dítě při projekci nezakrýval oči, když se objevila zlá královna?

Na temný podtext příběhu o Sněhurce se zjevně chtěli napojit i Sanders a jeho spolupracovníci, kteří se ho rozhodli pojednat jako realisticky stylizovanou, „dospělou“ fantasy. Na několika místech se jim to podařilo, svůj koncept ale nedokázali udržet dostatečně důsledně, film je navíc přehlcený motivy, z nichž mnoho je nedotažených. Nakonec působí jako hektická splácanina. Škoda.

Zemi ovládne zlá královna Ravenna (Charlize Theronová). Zabije panovníka a uvězní jeho malou dcerku Sněhurku (Kirsten Stewartová). Spravuje zemi spolu s bratrem Finnem (Sam Spruell), jejich vztah je, ehm, nadstandardně blízký. Trochu jako čachtická paní se nechává průběžně zásobovat nevinnými dívčinami, ze kterých vysává jejich mládí. Královna se tak udržuje fit a chic, oběti na tom už tak dobře nejsou.

Ravenna má taky mluvící zrcadlo, kupodivu se v něm nevidí, když jí ale ta kouzelná věc dá nějakou radu, vyleze z ní jakýsi zlatý hologram. Jednou jí sdělí, že Ravenniny problémy by jednou provždy mohlo vyřešit Sněhurčino srdce konzumované za syrova. Tou dobou ale už vězněná hrdinka prchá z královnina hradu a dál do temného lesa, v patách má zadumaného Lovce (Chris Hemswoth).

Nevěrohodný lovec a nudní trpaslíci

V první části vypadá Sandersův film vlastně slibně nebo alespoň ne jako nezdar. Vizualita filmu se snaží být syrová a chladná, tvůrci toho dosahují většinou pomocí dost konvenčních prostředků, provedení je ale dost solidní a i pár inspirovaných momentů by se našlo. Hojně užívané počítačové efekty ne vždycky vyjdou – problematické jsou spíš ty menší než ty spektakulární.

Je ale snadné se přes to přenést, především díky Theronové v roli Ravenny. Evidentně si tu roli užívá, snaží se strhnout měřič ledovosti. Zlá královna je navíc koncipovaná jako postava jistým způsobem tragická i moderní. Žena zoufale odhodlaná zastavit běh času, mimo jiné protože vidí, jak muži svoje zestárnuvší partnerky odvrhují. Chce se světu pomstít a skutečně se při tom činí.

Sněhurka je jejím protipólem, ctnostná a zbožná, tráví čas modlitbou, než ji děj zavede do Temného lesa, jehož strašidelnost věru není nějak cukrová, „light“. Stewartová, známá z pověstné série Twilight, není tak výrazná jako její protihráčka, její výkon je ale, řekněme, dostačující.

Horší už je to s Lovcem. Chris Hemsworth postavě nedokáže propůjčit potřebnou váhu, mužský protagonista je životem zklamaný vdovec, mladé akční hvězdě se to zranění nedá moc věřit – problém je možná v tom, že postava Lovce byla psaná pro někoho o dost staršího, původně tvůrci oslovili Vigga Mortensena.

Sněhurka a lovec

USA 2012
Režie: Rupert Sanders
Hrají: Kirsten Stewartová, Charlize Theronová, Chris Hemsworth a další
Premiéra 31. 5. 2012

Jakmile se ale z lesa temného stane les kouzelný, začne to s filmem jít z kopce. V obraze začne dominovat podivné anilínové líbezno. Dojde i na ty trpaslíky – hlavy různých známých britských herců naroubované na cizí těla patřičných rozměrů (tahle „frankensteinovština“ vystihuje celý Sandersův film). Mají být legrační, a ne disneyovsky roztomilí, především jsou ale nudní.

Objeví se náznak milostného trojúhelníku, který z filmu zase vyvane (jakási Sněhurčina vyvolenost), nedostatky vystávají čím dál výrazněji a ambice tvůrců se kvůli tomu zdají být až legrační. Nakonec se snímek dovleče k velkému bitevnímu finále – předvést někdo takovou motivační řeč, jakou na kameru ukáže Stewartová, asi bych tu halapartnu radši zahodil. Jeden tak má při odchodu na rtech spíš WTF než OMG. Jestli ale tým za Sněhurkou a lovcem udělá ještě nějaký další film, budu na něj docela zvědavý.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.