Lidovky.cz

Zápisky z Varů: V kalužích slzí a marasmu

Kultura

  19:02
Dnes asi pro mě nastal krizový den - na lyžařském kurzu tak vždycky označovali ten třetí, takže tady se jeho příchod trochu opozdil. Mezi filmovým festivalem a lyžařským kursem je vůbec dost rozdílů. Ve prospěch filmových přehlídek hovoří to, že mi tady - narozdíl od lyžařského výcviku - ještě nikdo nenamazal kliku od hotelového pokoje pastou na zuby. Taky pády jsou ve Varech méně nebezpečné a snad i ne tolik početné. Na obou typech akce je ale asi nutné smířit se s řevem ještě dlouho po večerce.

Provařené dny Ondřeje Štindla – den pátý foto: Lidové noviny

Nastavší krize se projevuje mimo jiné tím, že jsem z dlouhodobého pobytu v klimatizovaných prostorách chytil jakousi nádchu a poblikávání plátna mi navozuje předzáchvatové stavy. A na rozdíl od všech těch prima veselých človíčků v tomto centru českého lázeňství nejsem schopen najít nic k zasmání na festivalových znělkách, které tady před každým filmem pouštějí. A to jsem přitom každou z nich viděl nanejvýš stokrát. Asi bych se měl víc snažit - publikum je přeci ten dvanáctý hráč. A tady ve Varech to platí dvojnásob - bez legrace.

Většinu filmů ale my - mediální případi - vidíme na novinářských projekcích a tam jsou  divácké reakce přeci jenom trochu tlumenější. I když výjimky se najdou. Zaznamenal jsem tu jednu exoticky vyhlížející kolegyni, kterou totálně odbourá nejenom každý vtip, který se ve filmu objeví. Totéž se s ní děje pokaždé, když se filmaři o vtip jen pokusí, bouřlivě reaguje i na scény, kam autoři zvažovali nějaký ten fórek dát a pak si řekli, že radši ne. V případě nouze jí k hurónskému poryvu stačí i prosté vyslovení hlásky „v“.

Smích na novinářských projekcích je ale jakž takž v normě, horší je to s pláčem, to se jeden trochu žinýruje, ale bránit se je někdy těžké. Přeci jenom je to asi rozdíl. Rozpustit se v slzách v mezi neznámými lidmi, nakrátko spojenými silným společným zážitkem, je jedna věc. Udělat totéž usazen na židli mezi zástupci - cucám si z prstu - časopisu Květy a Hlasu Prácheňska - toho by se jeden raději ušetřil. Měli bychom přece být ty analytické mozky, že...

Dovednost v zamačkávání slzí jsem si otestoval na včerejší projekci filmu Moonrise Kingdom Wese Anderson, režiséra, jehož jeho kritici mají za dětinského hračičkáře. Je to - nebudu se bát toho slova - milý film. Ne „milý“, ale skutečně fajn. Hlavně pokud jeden chodil do skauta nebo se mu alespoň jednou v životě líbila nějaká holka (chlapec). Doufám, že pokud by se se mnou a paní Štindlovou někdy mělo, nedejbože, něco ošklivého stát, ujme se sirotků Bruce Willis, čímž ho k tomu předběžně zplnomocňuji. Ambulanční uzel, Benjamin Britten a scéna vydesignovaná až po etiketu na piksle od žrádla pro kočky. Pokud bych si měl vybrat mezi tímhle dětinstvím, které ale skrývá skutečně dospělý podtext, a přemoudřele nalíčenou infantilitou, která se dnes nezřídka přijímá jako velké umění, neváhal bych ani minutu.

Další pěkný doják jsou prý Divoká stvoření jižních krajin režiséra Benha Zeitlina, režisér je ročník 1982, nepřestává mě šokovat, že lidé narození v roce 1982 dnes točí celovečerní filmy a nehrají si místo toho na písečku, jak by člověk vnímající čas podobně jako já, čekal. Zeitlinův film srazil do kolen nejednoho okoralého chlapíka. Chtěl jsem ho otestovat na sobě. Dostavil se na místo, zaujal pozici ve značně narvaném sále, kde vzduch mohl jen těžko cirkulovat, anžto nebyl přítomen. Pak jsem se dočkal, zhasla světla, po úvodních formalitách se na plátně rozsvítil shluk písmen. čekal jsem až litery zavíří a složí se z nich nějaké slovo, marně. Byl to totiž titulek v maďarštině. Došlo ke mnou nezaznamenané změně programu a já se tudíž krvavě probil na promítání maďarského filmu Drazí zrazení přátelé. Kdoví, třeba je to skvělý film, nějak jsem tu situaci ale neunesl a když se objevila první scéna - Maďar přichází na úřad - urychleně jsem se katapultoval. Připadal jsem si totiž trochu zrazený. Po chvíli jsem navíc zjistil, že došlo k jakémusi karmickému úkazu. Při spěšném útěku jsem v kině vytratil svou press kartu - tu tenkou plastovou hráz, která stojí mezi mnou a údělem neosoby. Moje výprava tedy nakonec skončila v slzách, ovšem z jiných důvodů, než jsem původně předpokládal.

Odpoledne jsem strávil v hotelu Pupp, kde se promítal film Cristiana Mungia Na druhé straně kopců. Kontrast mezi načančaným sálem a dílem, které v něm pustili, nemohl být větší. Mungiu se proslavil filmem 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny - asi ta nejlepší hraná věc o době pozdního komunismu. Po pár letech obrátil pozornost k těm našim postkomunistickým časům. Film je inspirovaný skutečným případem, nepovedeného exorcismu v rumunském klášteře, který skončil smrtí mladé ženy. Smutnou a ošklivou zemí v ní chodí různými způsobem ztracení, slabí nebo nějak pomýlení lidé, skřípavě pracují nelidské instituce. Mezi tím vším dvě holky. Mungiu drží záběr hodně dlouho, ale přesnost, s níž je schopný najít moment, kdy ho ustřihnout, je neuvěřitelná. Vůbec do toho filmového umění trochu dělá. Jeho film jsme slyšel vykládat vícero někdy až protichůdnými způsoby - i to svědčí v jeho prospěch, lidi zajímá se o něj hádat. Poslední záběr je ohromující - pohled přes přední sklo auta na ulici zanesenou špinavým rozježděným sněhem, klouzají jím nějací lidé, mezi nimi se proplétají auta, řve sbíječka, sklo ohodí cákanec špinavého sněhobahna a je konec. Postkomunistický marasmus v účinné zkratce. Vylezl jsem z kina sluncem ozářené a pastelově vybarvené Vary vypadaly té Mungiově scenérii hodně vzdálené. Je to ale jenom zdání - člověk si koupí lázeňskou oplatku a zjistí, že je naplněná postkomunistickým marasmem. Tak ji zapije sklenicí postkomunistického marasmu a potřísní si jím košili, protože mu ujela noha v kaluži postkomunistického marasmu na chodníku před kolonádou. Snad jen do hotelového bazénu postkomunistický marasmu ještě nenatekl. Nebo je tam alespoň chlorovaný. BTW - Tu kartičku jsem našel. Doufám, že jste rádi.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.