Moji sloužící by dostali úplně jiné instrukce, například nebudit. I na moje poměry to ale jde v posledních dnech ztuha, přičemž mám na mysli úplně novou kvalitu pojmu „ztuha“. Sebrat odhodlání otevřít dokument v textovém procesoru mi trvalo asi jen dvě hodiny. Když jsem ho otevřel, musel jsem se za to okamžitě odměnit kávou, procházkou a bublinkovou lázní.
S tou lázní kecám, ale ve spravedlivějším světě bych nemusel. Ta chvíle, kdy se postavím tváří v tvář či tváří v hladinu hotelového bazénu se stejně už nezadržitelně blíží. Vodo, here I come! S hotelovými snídaněmi se asi budu loučit trochu těžko - vaše srdce přetékají soucitem, když to čtete, počítám.
Když už jsme u těch provozních záležitostí - včera mě postihla jedna významu téměř fatálního. Ztratil jsem napájecí kabel od notebooku, kde jsem měl uložené nějaké soubory a baterka už byla do poslední mrtě vymlácená. Přeochotná slečna z tiskového oddělení ale zprodukovala záchrannou operaci, jejímž výsledkem bylo navigování rodinného vozidla Štindlových na pomezí Karlových Varů a horoucích pekel, kde se nacházel obchod otevřený i ve svátek, a kde jsem si pořídil kabel nový, prosím pěkně, univerzální.
Hráz na toku informací byla díky tomu proražena a mohlo to zase zurčet jedna báseň. Samozřejmě, že ráno jsem našel ten starý kabel. Negativněji založená osobnost by to rozdýchávala dost těžko - devět stovek v háji a co z toho. Dva kabely. Co s tím zbytným jako mám dělat? Oběsit se na něm? Ne tak ale já. Dobře vím, že ty peníze by jinak zahučely do něčeho pomíjivého, prchavého zážitku, který po sobě nechá jen nepříjemnou ranní otupělost. A místo toho mám kabel. A ten vydrží. Po zbytek svého života se do něj budu zamotávat na nejnečekanějších místech a v nejnečekanějších situacích, kdy mi připomene: Jsem tady. Jsem univerzální. Už tě nikdy neopustím.
Loučení s festivalem
Jinak se ale se mnou festival loučí vlídně. Po městě se poflakují moji potomci. Jakousi rodinnou telepatií se leitmotiv synkova pobytu kryje s tím mým. Pochopitelně mám na mysli thajské instantní nudle. Zatímco já objevil jejich narůstající význam v oblasti filmového umění, on přišel na jejich velmi invenční praktické užití.
S přáteli se ocitli v situaci, kdy si je potřebovali připravit, nebylo ale jak ohřát vodu. Chlapce ale napadlo řešení - zalil ty nudle vroucí vodou lázeňského Pramene svatého Václava. Chutnalo to prý úplně normálně - svědectví o neotřesitelné síle glutamanu. Měl by si s tímhle produktem otevřít stánek a nabízet v něm autentickou karlovarskou zkušenost - tak šest pětek za misku by snad hejlové dát mohli.
Balíček papírových kapesníků
Vypravili jsme se do Městského divadla na film Sergeje Loznicy V mlze. Kdyby mi někdo v mých šestnácti letech řekl, že jednou budu tahat dospívajícího potomka na film o ruských partyzánech, podezíral bych ho, že mu seriózně přeskočilo. A vidíte. Užili jsme si to. Mám pro tyhle snímky slabost. Zachmuření bojovníci táhnou hlubokým lesem, celé to nádherně a v hodně dlouhých záběrech snímá Oleg Mutu - mistr nad mistry? Morální dilemata? Existenciální stavy? Chci to hodně a chci to hned. Snad bych se jen měl omluvit lidem, kteří během projekce seděli v mém okolí.
Jak zhasla světla, dolehl na mě totiž akutní záchvat klimatizační nádchy, v důsledku čehož jsem během promítání posmrkal papírové kapesníky v množství postačujícím pro vytištění Vojny a míru. Asi jsem tím pro některé diváky zruinoval dost promyšlenou zvukovou stopu Loznicova filmu. Tichou a bez hudby, velmi plasticky vykreslující atmosféru ztichlého lesa, s těmi jeho vzdálenými prasknutími, zpěvem ptáků, šuměním větví. Ty v biologii vzdělanější diváky musel můj výkon úplně dezorientovat. Odkud se v biotopu běloruského lesa vzal říjící los kamčatský?
Dnes ještě anglický romanťák Bezedné moře a večer ještě jednou Moonrise Kingdom - tentokrát ve společnosti rodiny. Hanekeho Lásku a film Láska: ráj Ulricha Seidla asi nechám na jindy. Jsou to dobré filmy, počítám, ale já bych dnes radši zůstal vláčný a smířený, jistý, že svět je v zásadě v pořádku. A zrovna dneska Vary tenhle dojem udržet pomáhají. Britský novinář, který vedle mě před pár dny seděl v tiskovém centru, mi dlouze a překvapeně vyprávěl, jak je překvapen tím, co za lidi ve Varech chodí na umělecké filmy. V Londýně na projekcích prý potkává nanejvýš zástupce obou rodů lidského typu, jejž moje babička označovala slovy „sůva z nudlí“.
Ale tady - radost pohledět. Hezké holky, sypmatičtí kluci. A jak je všude narváno! Netušil jsem, že v Evropě existuje země tak prostoupená láskou k filmovému umění! Nějak se mi nechtělo konfrontovat ho s realitou. Jestli ho někdo má o tuhle iluzi připravit, já to být nemusím. Přijeli jsme sem přeci za filmy a to jsou taky jen takové iluze... Klišé, já vím. No a co jako?
