Úspěch však slavila právě píseň o dni smáčeném krví. Vzala ji za svou řada dívek; byla o nich a pro ně, byť bez konkrétní inspirace. „Nepsal jsem tuhle skladbu pod dojmem nějaké vlastní zkušenosti se ztrátou sexuální nevinnosti – i když mi tenkrát bylo dvaadvacet, takže by se tohle vysvětlení mohlo nabízet. Mně jenom tehdy ležela v hlavě otázka mladých dívek, které se prvně někomu oddají – a najednou nevědí, jak se mají cítit. Myslím, že v ten okamžik hledají důstojnost a nutně touží po ujištění, že udělaly správně,“ soudí Robert Křesťan, tehdejší zpěvák skupiny Poutníci, dnes obklopený kapelou Druhá tráva. Úvaha se ve slova zhmotnila v tramvaji: pravidelná linka v Brně, všechna místa k sezení obsazena, nezbývalo než stát. A tak se rozhlížel a tvořil.
„Co skrýváš za víčky a plameny svíčky / snad houf bílých holubic, nebo jen žal / tak odplul ten prvý den smáčený krví / ani pouťovou panenku nezanechal.“ Než dojel domů, měl text skoro kompletní. Stačilo už jen usednout za klavír a zkomponovat muziku; co na tom, že v této bluegrassové kapele tehdy piano neznělo – o hudební motiv se podělily kytara, banjo, mandolína a kontrabas.
Karel Gott ve studiu
Tedy až po jemné diskusi nad novou písní – jedna část kapely tipovala jasný hit, druhá neskrývala své obavy z příliš folkového střihu. Názory skeptiků byly nakonec potlačeny a píseň nazkoušena. A dokonce vybrána pro debutový singl brněnské skupiny, který se uvolil vydal Supraphon. Ale protože se jednalo o začínající kapelu a v prestižním pražském studiu Mozarteum zrovna točil Karel Gott, bylo moravským hudebníkům vzkázáno, ať své dvě nahrávky pořídí v brněnském rozhlase; vydavatelská společnost je pak vykoupí.
A tak zástupci bluegrassové kapely putovali do rádia, vybaveni texty k dvojici skladeb – schválení pečlivým cenzorem bylo podmínkou přístupu k mikrofonům. Ale nevezli jen dva papíry...
Přijal je soudruh Pantůček, který se však nejmenoval Libor ani Zbyšek; s brněnskými protagonisty tehdejšího zábavného pořadu Přijeli k vám Pantůčci měl společné pouze příjmení, nikoliv rodové vazby. Tenhle muž, jenž při stranických prověrkách po roce 1968 dostal politickou důtku, svým nadřízeným ochotně dokazoval, že zná a dobře chápe přísloví o poturčenci horším Turka.
To je protiválečné?
Zároveň se však rád napil; to se vědělo. Robert Křesťan a kytarista Zdeněk Kalina proto vezli i lahev červeného vína. „Navíc jsme měli rozdělené role – já býval tehdy silně vznětlivý a často jsem se vztekal, zatímco Zdeněk byl diplomatický typ. Šel proto se mnou, aby v případě potřeby zachraňoval situaci. Ostatně, ujal se i slova, mně doporučil, abych raději mlčel,“ vzpomíná dnešní držitel tří autorských cen festivalu Porta.
Text o městě prošel schvalováním bez potíží, změnit se musela jen dvě slova; nějakou činnost cenzor vykázat potřeboval. Pak se začetl do Panenky – a oči se mu rozzářily: „Moc pěkný! To je něco protiválečnýho, že jo?“ Robert Křesťan chvilku zvažoval – němý souhlas, nebo pravdu? Nakonec odpověděl: „To není o krvi padlých bojovníků, ale o defloraci.“ Krev se v ten okamžik vytratila z tváře soudruha Pantůčka: „To je odporné! O něčem takovém přece nemůžete zpívat... A taky nebudete!“ Text neschválil, píseň nemohla být natočena. Nezbývalo než zavolat do Supraphonu, že ze singlové nahrávky nic nebude.
Naštěstí tenkrát sluchátko zvedl Jaroslav Dvořák, milovník folkové hudby, který se mimo jiné o rok později zasadil o vydání první desky Wabiho Daňka s názvem Rosa na kolejích. Znal tyhle případy. „Nic si z toho nedělejte. My si to brněnské rozhlasové studio pronajmeme a vy to tam natočíte!“ Stalo se. A píseň vyšla – bez jediné změny.
