Na sklonku léta často v kinech panuje prazvláštní pustina, protože končí sezóna hollywoodských blockbusterů a ještě nezačal podzim, který do kin zpravidla přináší i zajímavější a různorodější tituly. Národní filmový archiv coby distributor toto období vyzdobil nebývale zajímavým titulem: komedií Můj strýček z Ameriky z roku 1980, které se dostalo ocenění hlavně díky originálnímu a důvtipnému scénáři (mj. Donatellův David a nominace na Oscara pro Jeana Grualta).
Tehdy osmapadesátiletému Alainu Resnaisovi snímek přinesl na MFF v Cannes Cenu FIPRESCI a Velkou cenu poroty. Resnais je dnes živoucím režisérským klasikem: nedávno oslavil devadesátiny tím, že natočil velezajímavý film Ještě jste nic neviděli (který byl k vidění na letošním MFF Karlovy Vary).
V jednom ze svých divácky nejúspěšnějších projektů se Resnais projevuje jako neortodoxní experimentátor, jenž nabízí divákům zábavný a zcela neobvyklý koncept. Ten musíte z dění v režisérových filmech Loni v Marienbadu (1961), Prozřetelnost (1977) nebo Život je román (1983) s jistým nasazením vyšťárat – v Mém strýčkovi z Ameriky je však pěkně pohodlně vyložen jako na talíři. Přestože jde o vstřícnost jen zdánlivou, vyprávění udává směr francouzský vědec Henri Laborit (1914-1995), který zde v dokumentárních vstupech předkládá své teze týkající se zákonitostí lidského chování. Ty demonstruje na laboratorních krysách.
Amorální experiment
Základní situace – krysa umístěná v kleci, do jejíž podlahy je pouštěn elektrický proud - je podle dnešních měřítek jistě zcela nekorektní. Při natáčení Resnaisova filmu bylo krysám asi poněkud ublíženo, neméně „amorální“ je ovšem zacházení s trojicí hlavních postav. Ty režisér pozoruje – souběžně a posléze v různých interakcích – od dětství až do dospělosti, a v určitých okamžicích jejich života je připodobňuje právě pokusným krysám. Schopnost postav unikat před stresující situací útěkem do nové, bezpečné klece je přitom komplikována tím, že dvířka ke svobodě jsou někdy uzavřena. Z bolesti – „nezaviněného trestu“ – pak vzniká stres, jejž lze potlačit a ublížit tak sobě, ale také ventilovat agresí vůči svému okolí.
Můj strýček z Ameriky(Mon oncle d ’Amérique) |
Postavy Mého strýčka z Ameriky (který se mimochodem ve vyprávění vůbec nevyskytuje) předvádějí tragikomický boj o dominanci tím spíš, že se snaží překročit omezení svého původu i schopností. Úředník René (Gérard Depardieu ve své dávné, nejlepší formě) tak opouští rodný venkov, aby kvůli služebnímu postupu v textilní firmě zmarnil svůj soukromý život. Herečka Janine (Nicole Garciaová) zakotví coby oděvní návrhářka, čímž může zničujícím způsobem zasáhnout do Reného života, a úspěšný rozhlasový manažer Jean (Roger Pierre) zase kvůli Janine opustí manželku, jež ho však získá podvodně zpět. Vítězem v boji o to, jak získat co nejvíc za cenu nejmenší bolesti, ovšem není žádná z postav.
Do pozice vědoucího manipulátora se ovšem nestaví ani sám režisér. Alain Resnais sice ovládá nashromážděný materiál s nevídanou jistotou, není však žádným chladným a bezcitným ilustrátorem Laboritových tezí. Podobně jako v řadě jiných svých filmů, i v Mém strýčkovi z Ameriky obnažuje tajemné, nebo přinejmenším nezbadatelné vrstvy dění, spojené s uměním. To jako ušlechtilá či léčivá konstanta nehraje roli v životě hrdinů, má však důležitou roli pro režiséra.
Depardieu jako pokračování Gabina
Resnais v interakci s vynikajícím scenáristou Jeanem Gruaultem do svého složitě propojeného systému zařazuje úryvky ze starých, černobílých snímků, v nichž se postavy ztvárněné Jeanem Gabinem, Jeanem Maraisem a Danielle Darrieuxovou dostaly do podobných situací jako jeho hrdinové.
Postava Reného je přitom spojená s Gabinem, přičemž Depardieu byl ve své době považovaný právě za nástupce hereckého mistra. Mezi Nicole Garciaovou a Maraisem ovšem už žádnou takovou souvislost nenajdete – a podobně je tomu s Rogerem Pierrema Darrieuxovou. Na tomto detailu je dobře vidět, jak Resnais uniká schématům i v rámci konceptu, který si sám vytvořil.
Ve vyprávění děleném do čtyř aktů pak hraje důležitou roli i opakované vyrušování diváka z jeho nejvlastnější činnosti, totiž sdílení a prožívání fikčního světa spolu s postavami. Tento postup je spíš hravý než enervující – asi jako rytmický mořský příboj omývající břehy ostrůvku tvořícího jednu z dominant vyprávění. Jean, který zde vyrůstal, se na břehu ostrůvku po letech znovu setkává s Janine a provádí ji prostředím připomínajícím zákoutí lidského mozku.
Ostrov vzpomínek. Nicole Garciaová a Roger Pierre ve filmu Můj strýček z Ameriky
Navenek oddechová procházka připomíná, že Můj strýček z Ameriky sice ostentativně nabízí klíč k lidskému chování, ale svůj koncept vnímá jako otevřený: pokud si totiž začnete lámat hlavu s tím, jak to všechno vlastně bylo, zapojíte se do režisérova experimentu se způsoby, jak ve filmu zobrazit lidské myšlení. Ze suchopárného intelektualismu ovšem Resnaisův film můžete obvinit jen stěží: jde o podívanou hravou a vtipnou. Jestli vás baví scénáře Charlieho Kaufmana nebo i Nolanova šaráda Počátek, nejspíš byste tenhle originální film neměli na cestě za nezvyklým diváckým zážitkem minout.