Kdysi dávno se tahle oblast jmenovala Královské Vinohrady I., teprve v roce 1877 dostala jméno Žižkov a o čtyři roky později byla povýšena na město, které bylo v roce 1922 začleněno do nově vzniklé Velké Prahy, aby se z pražského Montmartru v roce 1960 konečně stala Praha 3...
Barák na vodstřelHudba a text: Aleš Brichta V tom šeru dvorů Tenhle barák na vodstřel Dav čumilů civí Tenhle barák na vodstřel V tom šeru dvorů ... Tenhle barák na vodstřel Tenhle barák na vodstřel |
To všechno odnesl čas, leccos v sedmdesátých letech minulého století srovnala se zemí asanace Žižkova – úzké ulice měly být rozšířeny, staré činžovní domy nahrazeny socialistickými paneláky; ukázkou zkrášlování historické části hlavního města budiž dodnes okolí Olšanského náměstí... „Dav čumilů civí / těší se, až ta barabizna zmizí / někdo se diví / že tu mohla takhle dlouho stát / vzpomínky mávaj...“ Mávaly i s žižkovským rodákem Alešem Brichtou.
„Tuhle písničku jsem si brnkával ještě na základce, už někdy v roce 1973.“ Vzpomínka na dětství a první lásky s ním pokračovala i na střední školu, hrával ji spolužákům na chmelových brigádách, dívky dojímal textem o zaniklém Žižkově. „Tehdy nebyly nejen mobilní telefony, ale i na pevnou linku se čekalo až pět let – a ještě musel člověk dát na správných místech úplatek. Domluvit si rande tenkrát nebyla žádná sranda. Pokud už měli rodiče vyvolené dívky telefon, většinou ho taky zvedali, což nezřídka způsobovalo drobné problémy. Jednou se mi stalo, že jsem si domluvil schůzku. O chvíli později řinčí u nás doma telefon a má láska na mě do sluchátka děsně řve, jestli nejsem idiot – proč prý si domlouvám rande s její matkou,“ popisuje dávnou bryndu Aleš Brichta.
Není divu, že bylo jistější psát si hodiny srazů či případné časové posuny na předem smluvené stěny prázdných baráků. Až do dne, kdy byly určeny na odstřel. „Tenhle barák na vodstřel / kam večer chodilo se na zeď psát...“ Domy zmizely, leccos se změnilo, jen píseň zůstala. Dočkala se i velké listopadové změny.
V prvním roce nového desetiletí pořádal dnes už neexistující časopis pro teenagery s názvem Filip soutěž pro mladé kapely. Aleš Brichta seděl v porotě, během finálového večera v Paláci kultury, kde si nakonec vítězství vydobyla skupina Burma Jones s dnešním muzikálovým zpěvákem Bohoušem Josefem, byl požádán, zda by sám nezahrál nějakou píseň. Vystoupení s Arakainem nepřipadalo v úvahu: „Tahle kapela by na podobné akci do strun nehrábla, tak jsem vzal španělku a zapíval Barák na vodstřel. U mixážního pultu tenkrát stáli Jirka Urban se Zdeňkem Kubem z Arakainu a Vlasta Henych z Törru.
A všichni tři se smíchy váleli po podlaze, div že se nepočůrali – jestli jsem se už dočista nezbláznil, co prý je to za nebetyčnou pitomost?!“ Jen nad tím výsměchem mávl rukou. Uběhlo pár let a Aleš Brichta točil svůj sólový debut, který nazval Růže pro Algernon – zařadil na něj své oblíbené písně, Barák na vodstřel nemohl chybět; nahrávky se prodalo přes padesát tisíc kusů a jejímu tvůrci vynesla platinovou desku. Vedle převzaté písně z repertoáru maďarské skupiny Omega, která dostala český název Dívka s perlami ve vlasech, udělala v rozhlasovém éteru patřičný rozruch hlavně tlaková vlna z vodstřelenýho baráku.
O rok později složila poklonu svým hudebním vzorům i kapela Arakain – na desku Legendy natočila skladby skupin Beatles, Slade, Deep Purple, Black Sabbath, Judas Priest či třeba Led Zeppelin. Na koncertním turné k této kolekci coververzí však bylo na žádost publika třeba hrát i Barák na vodstřel. Kytarista Jiří Urban to nesl nelibě, ale co měl dělat? Naopak Aleš Brichta z toho vyvozuje ponaučení: „Nikdy se žádné písni nevysmívej – nikdy nevíš, kdy ji budeš nucen hrát!“
Nej hity každé pondělíPříště: Mňága a Žďorp - Spaste svoje duše... |
