Mondschein Ondřeje Štindla: Meditace o ztrátách a nálezech

Zadumaná Beethovenova sonáta Měsíční svit by mohla být soundtrackem první třetiny knihy. Košatý autorův styl od prvních stran rozkolébá čtenáře v proudu pozvolna plynoucího děje. Ten pomalý tok je nutný, aby bylo možné postupně nabírat na obrátkách. Ocitáme se ve světě, vlastně ve dvou světech, o nichž nevíme nic moc, ale rychle je poznáváme. Na rozdíl od hlavního hrdiny, jehož hnutí mysli pro nás budou dlouhou dobu záhadou, ostatně i pro něj samotného.

Tím prvním světem je bezejmenný přístav u bezejmenného moře zdecimovaný katastrofou a epidemií infekčních chorob. Post katastrofický svět je zabydlen komunitou lidí ustrnulou v podivných rituálech, jejichž jediným účelem je na první dojem zabránit dalším infekcím a přenést zbídačelou duši přes nehostinnou dobu. Ten druhý svět je kontrastně pestrý a plný bezuzdných radovánek. Ale je, bohužel, pouze virtuální. Je to město Dorma oživené „altery“, avatary skutečných přeživších lidí, pro něž je únik do Dormy krátkodobým dosažitelným rájem. Mají zde veškeré smyslové vjemy, mohou si zvolit vlastní podobu, jen umřít tam není možné. Je autorovou hříčkou spíše než dějovou nutností, žeDorma má podobu Prahy s přesně dešifrovatelnými lokalitami Žižkova, Holešovic a strahovského stadionu.

Erik Vilks je ukončovatel. Obyvatelům smutného přístavu zmanipulovaným všudypřítomným mystickým učením o Novém počátku, jakousi chorobnou variantou ekošamanského chiliasmu, přichází odpomoci od pozemských strastí nadobro, když o to požádají. Neví nic o své minulosti, ale v určitých vypjatých chvílích se mu vrací ozvěna podivné melodie i střípky vzpomínek, jichž kdysi pozbyl. Není vůbec tak šťastný, jak by měl podle učení vůdce sekty být. Naopak, čímdál víc je patrné, že je „chybou v matrixu“, anomálií. Postupně odkládá naučené vzorce chování a vydává se na vratkou pouť za poznáním pravdy o sobě.

Co znamenají čísla, která má každý z obyvatel vytetovaná na zádech? Žijí opravdu v lesích kolem města běsi odhodlaní sežrat každého, kdo by chtěl opustit vymezené území? K jakému místu odkazuje nápis Karanténa 14, který se zjevuje jinému hledajícímu, s nímž Erik spojí síly? A je skutečně nutné neustále nosit masky proti infekci?

Erik se postupně dozví vše, ovšem za cenu mnoha ztrát. Ztráta je vůbec leitmotivem celé knihy. Když si myslíte, že už nemůžete nic ztratit, pořád se toho ještě najde dost. Ale některé věci naopak bez ztráty něčeho jiného nejdou získat. Celý světMondscheinu je plný ztracených hodnot, ztracených postav. Je to svět vysoké entropie, svět rozpadlý téměř na prvočinitele. A v těch ruinách se musejí postavy přehrabovat, aby se dobraly zdánlivě nepotřebných věcí, jako je pravda nebo svoboda. Bez předchozí ztráty, bez ohlodání životních jistot na kost by některé hodnoty nebyly doceněné, ba nebyly by možná ani viditelné. Štindl a Bolf nechávají své hrdiny přijít téměř o vše s podobnou logikou, s jakou nechal rozpadnout starý svět Cormac McCarthy ve svém románu Cesta. Pak se vynoří, co přetrvává - láska otce k dítěti, dítěte k matce či láska jako taková, i když třebas nenaplněná.

S vědomím, že autor je především filmový kritik, naskakují v mysli snímky, jejichž vizí byl možná ovlivněn: Smrtihlav, Počátek, Memento. Ale i kdyby tomu tak bylo, zůstávají pouze na okraji, jako dotvoření koloritu autorova světa. Mondschein je také meditací nad svobodou a demokracií. Ne nadarmo je reálný svět příběhu umístěn pravděpodobně do bývalého Ruska. Snese vůbec obyčejný člověk svobodu, nebo potřebuje vždy nějakou formu nesvobody? Takové otázky se vynořují v závěru knihy naznačujícím, že domino moci se nikdy nezastaví.

Ondřej Štindl je čtenářům Lidových novin znám jako precizně se vyjadřující novinář. Formu prózy ovládl hned na první pokus. Důležité ale je, že zároveň připravil svému čtenáři strhující drama, jež má daleko k mudrlantsky intelektuální próze, k níž by mohla uvedená témata lákat. Jako by ve spěchu načrtnuté obrázky Josefa Bolfa ilustrují entropii světa drženého při životě tak křehkými vlákny, jako je naděje či tóny zapomenuté hudby.