Když George Harrison před jedenácti lety zemřel, zanechal po sobě zářivou a navenek dobře čitelnou stopu: po rozpadu legendární skupiny Beatles pokračoval v sólové autorské dráze a v soukromí se přimkl k východním duchovním naukám.
Podobně jako v případě ostatních členů kapely, v Harrisonově profesionálním i soukromém životě pravděpodobně neexistují místa, která by média nezmapovala. Nejnovějším přírůstkem je i dokument s názvem George Harrison: Living in the Material World (2011), který vstoupil do českých kin.
Snímek věnčí dvě prestižní ceny Emmy a pro HBO jej realizoval prominentní režisér Martin Scorsese. V přepychové, tříapůlhodinové délce představuje nejspíš sen každého Harrisonova fanouška: protagonistovy osudy mapuje pečlivě a láskyplně. Nezamlčuje ovšem ani některé „temnější“ epizody, spojené s roztržkami vedoucími nakonec k rozpadu „kapely snů“, Harrisonovým místy dost nelineárním milostným životem i obdobími jeho drogové závislosti. (Chybí však třeba epizoda s obviněním z plagiátorství kvůli písni My Sweet Lord, jež hudebníka v roce 1976 přivedlo před soud.)
Scorsese se střihačem Davidem Tedeschim při zpracování obrovského množství podkladů, které měli k dispozici, vybírali méně známé materiály a usilovali o informační a emocionální vyváženost: snaží se uspokojit jak „diváky zvenčí“, tak hudebníkovy obdivovatele. Protagonista tak z dokumentu vychází jako osobitý umělec, který svůj talent rozvinul až poté, co se dostal z letitého stínu svých kolegů a přátel Johna Lennona a Paula McCartneyho –, a také jako jemná, tichá, hloubavá bytost, která po roce 1970 „samostatnou“ část svého života zasvětila hledání vnitřní rovnováhy. A film nijak nezpochybňuje to, že se jí přiblížil.
Není divu, že na mnohé milovníky soudobých provokativních, šťouravých dokumentů působí takový starosvětsky uctivý projekt jako červený hadr na býka. Je ovšem nesmysl očekávat hledačský či kontroverzní přístup od díla, jehož vznik iniciovala Harrisonova vdova Olivia, která filmařům zpřístupnila materiály z rodinného archivu a sama v něm i vystupuje.
Londýn? To je Zvětšenina
Scorsese se navíc dokumentu věnuje dlouhodobě právě z „fanouškovských“ pozic, ať už jde o jeho záznam posledního koncertu skupiny The Band nazvaný Poslední valčík (1979), sedmidílnou sérii o historii blues (2002), projekt o Bobu Dylanovi (2005) či záznam koncertu Rolling Stones Shine a Light (2008). Stejně zaujatě osobní je i v dokumentech věnovaných kinematografii – v televizních sériích Martin Scorsese osobně provází americkým a italským filmem, či intimní Dopis Eliovi (2010) věnuje kolegovi Kazanovi.
Nepřekvapí tedy, že ve svém novém dokumentu charakterizuje Londýn 60. let scénou z Antonioniho Zvětšeniny. Pomíjí sice kupodivu slavné „beatlesovské“ filmy Pomoc!, Perný den a Žlutá ponorka, mapuje však Harrissonovy cílevědomé produkční aktivity, spojené v 80. letech se společností HandMadeFilms – čímž zviditelňuje Harrisonovu odvahu i humor. Exbeatle totiž zaštítil řadu projektů Monty Pythonova Létajícího cirkusu – především nábožensky mimořádně kontroverzní Život Briana (1979).
George Harrison: Living in the Material WorldUSA 2011 |
Film působí neosobněji než jiné Scorseseho dokumenty (také proto, že se tu režisér osobně neobjevuje), nese však mnohé až autobiografické rysy. Filmař, který 17. listopadu oslaví sedmdesátiny, nezkoumá George Harrisona jako hudebníka, ale spíš jako člověka, který své duchovní hledání těsně propojil s vlastní prací. Také uctívaný režisér je celoživotně hluboce zanořený do domovského média. I v rámci Harrisonových osudů navíc Scorsese, který na dokumentu pracoval souběžně se svým „duchovním thrillerem“ Prokletý ostrov, nutkavě vypichuje svá oblíbená témata – úspěch a cena za něj, vina, prohra a vykoupení. Režisérův zájem o násilí pak rezonuje v líčení medializace beatlesovské celebrity a fanouškovského běsnění, jehož tragickými deriváty nebyla jen Lennonova vražda, ale i ozbrojený útok na samotného Harrisona v prosinci 1999.
Život v hmotném světě
Názvem Living in the Material World, připomínajícím Harrisonovo čtvrté sólové album, pak Scorsese obrací divákovu pozornost k otázce duchovního přesahu lidské existence. Používá i úryvky hudebníkových disputací s náboženskými autoritami – v jedné se Beatles ocitají na pranýři ohledně Lennonova provokativního srovnání jejich popularity se slávou Ježíše Krista, v druhé Harrison obhajuje svůj zájem o hinduismus.
Působivější než všechno vysvětlování je ovšem nakonec jediný, domácky intimní archivní záběr protagonisty v milované zahradě jeho venkovského sídla Friar Park, kterou stvořil vlastníma rukama. Tímto záběrem dokument dost výmluvně začíná i končí: přes všechny ty starostlivě dávkované a sestříhané obrazy nabité informacemi, hudbou, historkami a citově zabarvenými výpověďmi různých celebrit cítíme, že George Harrison zůstal skrytý – snad někde mezi tulipány.
