Klasik barevné fotografie Joel Sternfeld vyfotil dramatickou scénu: hořící dům a před ním hasiče, jak si u farmáře v klidu vybírá dýni ke koupi. Emotivní, s morálním podtextem nesená scéna, kdybyste se nedozvěděli, že šlo jen o hasičské cvičení. Proti této legendární fotografii pak tentýž autor staví úplně obyčejný snímek obyčejného parkoviště v Ohiu. Místo vypadá neškodně, téměř anonymně. Ale jen do doby, než se dozvíte, že parkoviště je dlažba, na které bylo Národní gardou v roce 1970 ubito pět studentů.
I když si myslíme, že všechno víme, když vidíme, může být skutečnost jiná. Jak dopadlo letošní Czech Press Photo, byla tam nějaká takováto tajemství?
Mrtvá soutěž, zhrzení fotografové
Tentokrát je nutné říci, že snad už úplně všechen šepot všech fotografů i běžných diváků říká - snad až na aktuální vítěze, ale i tam se našly výhrady -, že letošní ročník byl slabúčký, slabulinký. Nese se to jako jednolitý, jednohlasý podzemní chór. Bylo to letos opravdu tak příliš špatné, jak říkají hlasy ze všech stran? Visely letošní ceny opravdu proklatě nízko, jak se bouřilo v diskusích na lidových webech zaměřených na fotografii? Na Facebooku se vzápětí po rozhodnutí poroty dokonce upekla taková malá česká vzpoura proti Czech Press Photu, kterou započal a které tak trochu velel několikanásobný držitel cen této soutěže Jan Šibík a jež se jako lavina šířila mezi odborné kruhy, a každý si tam spokojeně přitakával.
Někteří fotografové, jako Tomki Němec, se dokonce po zhlédnutí výsledků nechali slyšet, že jsou rádi, že se soutěže neúčastnili. Slovenští fotografové Bán, Kampf či Čavojská na soutěž reagovali mlčením, ale zároveň hlasovali nohama, když se také nezúčastnili. Pěkný zástup chybějících fotografů bychom dovedli vypočítat i na české kulturní frontě.
Jak je možné, že se do této soutěže po vyhlášení vždy tak pálí, nebo alespoň letos tak pálilo ostrými? Odpověď je pro letošek prostá a jednoduchá: formát soutěže tak, jak si ho vedení soutěže představuje, je v současné situaci a dnes bohužel definitivně mrtev. Původní poslání umožnit veřejnosti být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku je dnes konceptem zcela bezpochyby zastaralým, nefunkčním a přežilým. Ba co víc: je to koncept, který přímo podráží nohy dalšímu rozvoji české fotografie. Chcete důkazy?
Czech Press Photo se dobou svého založení, rokem 1995, trefilo do zlaté doby světového fotožurnalismu. V polovině 90. let jsou fotožurnalisté skutečnými společenskými hvězdami a jejich fotografie ceněným zbožím za skvělé ceny. V době počátků Czech Press Phota jsou ve světě zformována nebo se formují ta nejlepší, elitní válečnická fotoesa (a tedy zároveň i mediální a morální celebrity) s hlubokým humanistickým podtextem: namátkou James Nachtwey, Anthony Suau, Jan Grarup nebo český emigrant Antonín Kratochvíl. Jejich fotografie dojímají celý svět. Žurnalistická fotografie je na společenském vrcholu a má moc prostřednictvím veřejného mínění ovlivňovat dějiny. Nachtweyův snímek mačetou posekaného Rwanďana oblétává planetu a stává se symbolem odporu světové veřejnosti proti genocidě.
Právě založená česká fotografická soutěž v téže chvíli kromě recepce oné zmíněné vlny zájmu o novinářskou fotografii využívá i toho, že veřejnost, zpitomělá a otrávená ještě stále nezapomenutou nakašírovanou komunistickou novinářskou fotografií, v tu chvíli také lační po domácích skutečných, syrových obrazech. Koncept být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku dává smysl. A veřejnost je těmito „opravdovými snímky“ nadšena, byť se nám z dnešního pohledu mnohé tehdejší fotografie budou zdát dávno vyčpělé, jako je dávno vyčpělá a zapomenutá i samotná první vítězná fotografie Jana Šibíka z roku 1995, shodou okolností také z rwandského konfliktu. Přesto Czech Press Photo téměř okamžitě dokazuje svoji společenskou sílu a ihned generuje naše domácí fotografické celebrity a soutěž sama prožívá zlatou éru etalonu české novinářské fotografie. Pro mnohé pak léta dokonce i fotografie obecně.
Umění? Ale kdeže, už jenom práce
Jenže to vše je bohužel historie. Dnešní stav světové fotografie je od zlatého věku vzdálen stovky světelných let a ze staré koncepce nezbyl kámen na kameni. Svět hvězdných celebrit je aktuálně zcela rozvrácen a do systému začaly v posledních letech hromadně proudit s novými a levnými digitály tisíce „neznačkových“ fotografů z Nemanic, z nichž každý si nese touhu být světovým válečným zpravodajem.
Snad ještě nezapomenutý fotograf a vítěz letošního World Press Phota Rémi Ochlik, zabitý v únoru v Sýrii, by ostatně mohl vyprávět. Bývalé hvězdy dnes horko těžko hledají zakázky. Dobré fotografie událostí prostě dávno přestaly být mimořádností očekávanou od těch nejlepších a staly se normou, kterou produkuje každý lepší fotograf. Proud fotografií z každé akce se zestonásobil a dřívější měřítko kvality dobré fotografie z události, které bylo aktuálnost a výtvarnost, je v dnešní konkurenci stovek stejně dobrých snímků zcela a naprosto bezcenné.
Ostatně, jako důkaz devalvace mistrovských fotografie byla drzost Googlebota umístěného na střeše auta a projíždějícího ulicemi, který v roce 2011 za svoji šmírovací kameru obdržel jednu z cen World Press Phota. Na fotografování jako činnost se dávno pohlíží zcela jinak - jako na práci. Ne jako na umění.
A stejně dramaticky jako fotografové se proměnila i nálada a vkus veřejnosti. Jestli včera byla fotografie respektovaným zbožím a fotografové byli v úctě, dnes z hlediska informovanosti je fotožurnalistika z týchž pozic vytlačena televizními kamerami, které na rozdíl od fotky umí hned vstupovat do přímého přenosu. Stále více jsou jako první na místě televizní štáby a tiskové agentury mnohdy musí novinám poskytnout jejich technicky nekvalitní snímky vysekané z televizního záznamu.
Ten tam je respekt k včerejším fotocelebritám. Veřejnost dneška chce víc. Chce být přímo voyeurským účastníkem událostí a místo kvalitní fotky si pro pocit autentičnosti klidně i vystačí s mizerným záznamem z telefonu. Ke slovu se stále více dostává občanská žurnalistika, natáčená na mobilní telefony přímo samotnými účastníky děje. Pár příkladů? Vražda Kaddáfího a vražda iránské dívky. Dnes Antonín Kratochvíl musí s každým novým obrazem odznovu dobývat zájem přesycené veřejnosti, jako by začínal od nuly.
Po včerejší lačnosti po fotografiích války je dnes veřejnost otrávená a znuděná. Viděla už stovky, tisíce fotografií a už nechce vidět další. Ví a zná ze stovek fotografií, jak vypadá dětský uprchlík ve stanovém táboře. Možnost zaujmout veřejnost jen hrátkami s hloubkou ostrosti, kompozicí, průhledy, podhledy a nadhledy začíná být velmi omezená, ne-li neexistující. To vše tady bylo a to vše dnes a denně může vidět a vidí divák v přívalech fotek, které se na něj řítí ze všech koutů. Tohle už dávno není to, po čem veřejnost touží, a její těkavý zájem se od fotografie začíná odvracet. Aktualita diváka zajímá pouze v aktuálním čase, pak už ho jen nudí.
Havel, prohibice, plážové volejbalistky. Hm
Czech Press Photo - a umanutá porota letošního ročníku zvlášť - však jako by v dnešku nežilo. Dogma zakladatelské věty „umožnit veřejnosti být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku“ je nepřekročitelné. Koncept starý více než 15 let, dávno těsný divákům -a tedy nudný jak tři dny stará návštěva - je zde stále recyklován a nikomu z poroty nevadí, že jako nejlepší vydává jen ty nejlepší - fotky z denní produkce. Fotky technicky, kompozičně dokonalé, ale naprosto nepřinášející nic objevného, nového.
Co napsali na facebooku fotografové o Czech Press PhotoJAN ŠIBÍK: Proč jsem se přestal zúčastňovat soutěže Czech Press Photo? Důvodů je několik. Některé jsou v osobní rovině a o těch veřejně mluvit nechci a ty další: 17 let stejný předseda poroty, který má na ostatní porotce značný vliv (vím, o čem mluvím, jeden rok jsem sám byl v porotě). Silné lobování za některé soutěžící nebo témata. Myslíte si, že je normální, aby bylo 6 cen uděleno za pohřeb Václava Havla? Nestačilo by ocenit 2 nejlepší soubory a další ceny nechat na jiné témata? Nelíbí se mi ani velmi zmatená, nahuštěná a amatérsky vypadající instalace CPP na Staroměstské radnici. |
A tak jen díky takovéto archaické zaťatosti soudců se může stát, že v souboru vítězných fotografií se objeví obraz z pohřbu prezidenta Václava Havla od Stanislava Zbyňka, který dnes s odstupem divákovi může říct nejvýše tu podstatnou informaci, že do pohřební síně mohou psi, nebo snímek z prohibice, který se však již příští rok bude muset doplnit vysvětlivkou, že za těmi utěrkami jsou ukryty lahve s alkoholem, aby si zítřejší čtenář nemyslel, že se v hospodě pralo a právě to velké prádlo je zábavné. K vítěznému snímku ostatně jako slepé k houslím přišly i naše svůdné beachvolejbalistky. Jen díky olympiádě, která připadala na letošek, se mohly na vítězných příčkách objevit tyto naprosto mělké a banální fotografie. Smrt není banalita.
Kde je báseň?
Dobře, řekneme si. Přes fotky popisů událostí to tedy nepůjde. Víme, jaké fotky nechceme. Ale pak je podstatná obrácená otázka: Jaké fotky vlastně chceme, na jaké bychom se v ročním sumáři chtěli dívat? Otázka mimořádně složitá a o mnoho řádů náročnější - a možná i bez odpovědi. Dokázali jsme, že číslo šest není prvočíslo. Která čísla, ve kterých je šestka, jsou prvočísla?
Do série letošních událostí určitě patří i mimořádný nárůst společenské moci bývalých komunistů. A pohřeb Václava Havla. Podle vzorce Czech Press Phota obě události jistě uzrálé na cenu. Jenže jak si s nimi porota poradila? U Havla banálně - prostou, zcela konformní sázkou na jistotu. Obrazy z akcí, které někdo připravil. Jako by porota hledala jenom takové soubory, které popisovaly událost a byly při té události. Stačilo popsat furgon z nadhledu. Anebo popsat dojetí, pláč, žal na určených místech. A cena byla vaše.
Vítězem soutěže Czech Press Photo 2012 je Milan Jaroš. Cenu dostal za snímek z rozloučení se zesnulým exprezidentem Václavem Havlem.
Takže znovu: Jaké jiné bychom třeba právě tady chtěli vidět? Hrozná otázka, nelze radit. Snad: lze toliko po nějakých tesknit. Nevíme, jaké soubory v soutěži byly. Přesto doufáme, že tam byly i ty jiné. Vždyť copak nikdo nehledal ve smrti také báseň? Symbol? To opravdu nikdo nehledal smrt třeba také jinde než v Praze? Kdesi za svíčkami pod Havlovým školním portrétem planoucími kdesi na Šumavě a s modlící se řádovou sestrou, u řídícího, ve fabrice... Nebo naopak copak nikdo nenafotil obrácenou sérii? Sérii lhostejnosti, nezájmu?
Když zemřel prezident Masaryk, básník Jaroslav Seifert o pohřbu TGM zpíval, aniž slovo TGM vyslovil: Až ze všech nás budou jenom stíny/ či prach, jejž čas bude klást na hodiny/ života příštích, v ranním šeru/ chvíle se ozve bez úderu./ To kalné ráno, to si pamatuj,/ mé dítě.
Cožpak skutečně žádný fotograf nevešel do domů a nepodal svědectví o obyčejných rodinách sledujících pohřební průvod ve svých bytech? Chvíle se ozve bez úderu. To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. Copak smrt Václava Havla nebyla báseň a nebylo ji možné uctít také básnickými prostředky, a nikolivěk jen prostředky popisnými, jak to, proboha, činila porota?
Komunisti jako strejci? Už ne
Podobně to, s dovolením, máme i s oněmi vítěznými obrazy komunistů. Pražský nafrněný pohled. Nervózní česká společnost roku 2012 a zejména mediální a politická scéna umožnily legitimizovat témata a činnost bývalé komunistické strany. Napětí ve společnosti, jako i její radikalizace dlouho signalizovaly zisk komunistů. Vcelku logicky se tato strana proto objevuje i jako událost roku 2012a mezi vítěznými fotografiemi. Objevuje, budiž. Jenže, proboha, jak? Proč zároveň musí být vítězná série ze sjezdu komunistů tak návodná a tak ideologicky pomýlená, vadná a lživá?
Druhá cena v kategorii Aktualita 18. ročníku soutěže Czech Press Photo 2012. Radek Petrášek: Osmý sjezd KSČM
Komunisté jsou jistě všechno možné. Jistě někdy i vypadají jako ti strejci, jak je vykreslil Radek Petrášek. Ale jako kapitalisté nejsou tlustí páni s cylindry a doutníky, tak komunisté nejsou strejci z vítězné série. Žijeme v době, kdy se společnost pohybuje. Je nejistá a neví, kde hledat své kořeny, odpovědi na své nejistoty. Úkolem fotografa je tyto odpovědi, spodní proudy a tajemství hledat a rozkrývat. Být citlivým barometrem nálad a tyto nálady zachycovat. Fotit komunisty v době jejich nástupu jako strejce je ohavné. Nejen pro ně a pro jejich nemalou voličskou základnu, ale i „pro nás“. Je mi líto, ale tohle je neúcta k řemeslu. Čestné by bylo cenu neudělit.
Takže takhle nějak bychom asi odpovídali na otázku, jaké fotky bychom chtěli. Nechodit po betonových chodnících. Nevidět jen výtvarné momentky, ale vidět sumář roční práce. Fotografické celky vymyšlené a inspirované rokem 2012. Fotky, které obtížně a náročně hledají nálady a spodní proudy společnosti a které se možná i pletou, ale je z nich cítit skutečný zápas autorů.
Témat v roce 2012 byla přehršel, a přesto všechna jako by na Czech Press Photu nebyla přítomna. Společnost v roce 2012 žila přece hlavně strachem o zaměstnání. Odporem ke korupci, znechucením z politiky, nadějí z uchování nejniternějšího rodinného života. Jistě, nebyly to žádné události podle manuálu Czech Press Phota, ale byly to události, které nás opravdu trápily. Věřte, paní Mrázková, pro nás tyhle věci jsou ohromně důležité. A právě ony pro nás představují rok 2012.
Pokud Czech Press Photo nevykročí tímto směrem k vlastní náročnosti, jeho pracně budované jméno a reputace zaniknou.
