Michale Boganimová je filmařka původem z Izraele, kam její rodiny přišla z Ukrajiny, studovala v Paříži a Londýně, pracuje v západní Evropě. Ve svých filmech se ale vrací do země předků, začínala jako dokumentaristka, Země zapomnění je její hraný debut.
Možná je to z mojí strany laciná psychologizace, ale její film v něčem odpovídá tomu osudu.
Obraz Ukrajiny a zvlášť města Pripjať, kde žili zaměstnanci černobylské elektrárny, v jejím filmu působí jako výtvor fantazie člověka, jenž se ve svém díle snaží zpřítomnit zemi předků - mytickou, mateřskou, a přitom neznámou. Titul Země zapomnění může ve vztahu k jejímu filmu působit paradoxně. Jeho hrdinové jsou totiž lidé, kteří nemohou zapomenout, i kdyby třeba hodně chtěli. Jsou připoutaní k tomu, co zbylo z jejich někdejšího domova, neschopní opustit svoje kořeny, a přitom vykořenění, bezprizorní.
Nevinní a oklamaní
Hlavní postavou filmu je Aňa, (Olga Kurylenková). 26. dubna 1986 se vdávala za hasiče Pjotra (Nikita Emšanov), stejně jako ostatní lidé ve městě netušila, co se nedaleko od nich děje a jak tragické následky to pro ně bude mít. Ženicha ze svatební hostiny odvolají k zákroku v elektrárně, nevěsta ho už nikdy neuvidí. Marně se domáhá informací, lékaři se k ní chovají necitlivě a krutě. Spolu s ostatními obyvateli Pripjatě je evakuována, po letech je už tam ale zase zpátky.
V už samostatné Ukrajině pracuje jako průvodkyně turistů, již vyrážejí na výlety do uzavřené zóny kolem Černobylu. Má francouzského přítele Patricka (Nicolas Wanczycki), s nímž by mohla odejít a začít znovu, zároveň ji to táhne k Dimitrijovi (Sergej Strelnikov), který je do ní už roky zamilovaný a rád by s ní žil v domku, jenž pro ně v zóně obsadil. Další z těch ztracených je Alexej (Andrzej Chyra), inženýr, k němuž se informace o katastrofě dostaly dřív než k většině populace. Pokoušel se nějak - smutně a nedostatečně - usmířit příkaz mlčet a potřebu něco dělat a vlastně v tom pokračuje i po letech. Jeho syn Valerij (Ilja Josifov) je také přitahován temnou silu domova, jejž jako chlapec musel nechat za sebou.
Země zapomnění (Fr./Ukr./N/Pol.)Režie: Michale Boganimová |
Boganimová se snaží ukázat obraz místa před a po jako co nejkontrastnější. Pripjať v dubnu 1986 je v jejím filmu sluncem zalitá idyla. Milenecký pár pluje na loďce řekou, ospale sleduje momentky jednoduchého, ale naplňujícího života na zelených březích. Mezi sluncem zalitými paneláky se procházejí spokojení lidé, místní rozhlas anoncuje blížící se otevření zábavního parku a prvomájový průvod, občas to vše zkropí svěží jarní deštík. Novomanželé se - věrni tradici - fotografují před Leninovou sochou, smějí se do objektivu. Důvěra všech těch šťastných lidí v sílu, jež vede jejich svět, bude krutě zklamána.
Ten nevinný život před katastrofou je snímaný s obrazovou kulturou. Záběry přírodních scenérií nebo pasáže, v nichž režisérka a kameraman Antoin Héberlé pracují smotivem deště, který se během filmu mění ze svěžího projevu jarní přírody v hrozivý nosič radioaktivního spadu, odkazují k ruské filmové klasice.
Důsledná idylizace života v tom nešťastném koutě SSSR, který je ukazován optikou zasněného a posmutnělého retra, nakonec ale může být na překážku empatii vůči hrdinům. Bylo nutné, aby obyvatelé postižené oblasti byli ukazováni jako tak příkladně sovětští, nevinní, krásní? Nestačí snad katastrofa, jíž byli vystaveni, a cynismus, který vůči nim projevily strana a vláda, jako dostatečný důvod k soucitu? Druhá část Země zapomnění má jistě značnou dokumentární hodnotu. Záběry přímo z černobylské zóny opět upomínají na Tarkovského, nedosahují ale hloubky jeho obrazů. Člověk se dozví, jak vypadá černobylská turistika, seznámí se se skutečností, že v opuštěných budovách kolem elektrárny squatovali třeba uprchlíci ze středoasijských zemí, kde v 90. letech probíhala občanská válka.
Drama hlavní hrdinky ale není ukázáno moc přesvědčivě, nepomáhá tomu ani zbytečně popisný part vypravěčky. Navíc romance mezi Aňou a Patrickem působí značně chtěně, jako kdyby byla především výsledkem nutnostimít ve filmu nějaký francouzský element, když už vzniká ve francouzské koprodukci. Země zapomnění je při vší autenticitě lokací film typu „zápaďané si představují lidi z východu“, plný empatie k figurám vyjadřujícím ovšem spíš vágní představu než žitou zkušenost.
V mnoha ohledech protikladný je filmu Boganimové ruský snímek V sobotu Alexandra Mindadzeho, který letos soutěžil na festivalu v Berlíně. Má se Zemí zapomnění společný výrazný motiv, jeho hrdina je člověk, který na rozdíl od všech ostatních ví, že elektrárna vybuchla. Od téhle premisy se ale Mindadzeho film odráží ne k elegii, ale kruté, divácky místy dost náročné, černočerné grotesce, zmítající se mezi otupělostí a hysterií nasáklou vodkou. Zatímco Boganimová ukazuje katastrofu jako faktum, jež spadlo na naivní, nic netušící lidi, je v Mindadzeho filmu havarovaný reaktor extenzí těch lidí, jejich dávnou součástí.
