Lidovky.cz

Bídníci zůstali v divadle, do filmu Toma Hoopera se nevešli

Kultura

  7:00
Oscarový režisér Tom Hooper se pokusil převést do filmové podoby rockovou operu Bídníci (Les Misérables), kterou podle románu Victora Huga napsali Francouzi Claude-Michel Schönberg a Alain Boublil. Chtěl prý spojit divadlo a film, což je samo o sobě nepochopitelná ambice, a tak celkem po právu skončil ve slepé uličce.

Anne Hathaway v muzikálu Bídníci foto: Bontonfilm

Hooper v podstatě jen převedl divadelní tvar na plátno – zachoval strukturu i divadelnost scén, ale zřejmě nedocenil, že jeviště funguje jinak než film. Zatímco v živém provedení divák obratně vykalkulované a hudbou umocněné emoce přijme, protože zároveň nepostrádají autenticitu a také energie výkonů se přenáší přímo, film takovou divadelnost neunese. A působí jako jeden velký uslzený kýč, v němž se romantický patos může proměnit až ve směšnou karikaturu. Je to dáno i tím, že s rockovou operou nelze zacházet jako s muzikálem, který má i mluvené vstupy a předěly. Rocková opera je dílo, které zpravidla tvoří uzavřený kompoziční celek, v němž je absence mluveného slova zásadní. Přenést tuto strukturu beze změny z jeviště do filmu s tím, že všechno utáhne charisma herců, jejich zpěv a efektně vystavěná sborová čísla, je hodně riskantní. Navzdory všem moderním možnostem a tendencím spojovat obory a žánry totiž pořád platí, že divadlu je nejlépe v divadle.

Počítačové triky i kašírka

Hooper jistě beze zbytku využil toho, co dnes dokáže technika a počítačové triky. Výtvarné pojetí snímku má styl a je domyšlené do detailu, ale je více divadelní než filmové. Od počátku se příběh odehrává v až groteskně vykloubené, pochmurné atmosféře světa vyděděnců, kteří marně bojují o své místo na slunci. Je to však povýtce teatrální naturalismus a všechno bahno, krev, špína a exkrementy působí tak nějak kašírovaně. Hned úvodní scéna, v níž galejníci vlečou doslova na svých bedrech a v přívalech mořských vln loď do doků, vyhlíží impozantně a rozvíjí se do drastického (a připsaného) výjevu, kdy Javert přinutí Valjeana, aby zdvihl zlomený stožár se zašlapanou francouzskou vlajkou.

Režie v tomto srdceryvně temném duchu pokračuje, ať už jde o nebohou Fantinu, která končí jako prostitutka mezi lůzou, či malou Cosettu, již jako sirotka trápí poťouchlý párek Thénadierových. Sladkobolnému pojetí se vymyká komediálně rozdivočelá, karikaturní, až téměř travestující scéna z jejich hostince, v níž oba (Sacha Baron Cohena Helena Bonham Carterová) celkem vtipně předvádějí, čeho jsou pro mamon schopni. A to i přesto, že jejich „jízda“ tak trochu připomíná fórky z jiného muzikálu, a to z oblíbeného Sweeney Todd s vrahounským holičem. Nicméně i zde se film poměrně věrně drží Boublilova libreta.

Efektně vyhlížejí i letecké pohledy na Paříž jako z map na Googlu a další ateliérové stavby včetně barikád. Ale kamera zůstává až překvapivě nevynalézavá, její zběsilé „nálety“ z detailů tváří na davové výstupy a „panoramata“ se brzy okoukají. Problém je ale především v tom, že uzavřenost divadelních scén s jejich pointami působí ve filmu nepřirozeně, divák má pocit, jako by se stále začínalo znovu. Tyto propady temporytmu souvisejí s občas i dost problematickým či spíš nevyváženým pojetím sólových čísel. Režie se tu z větší části soustředí na herecké ztvárnění skladby a emocí, přičemž banálně nechává kameru snímat velký detail tváře, případně interpret pózuje, popochází či se ladně opírá o to, co je právě v dohledu. Na jevišti je to přijatelné, ve filmu jde o promarněnou příležitost.

Bídníci

Velká Británie, 2012
Režie: Tom Hooper
Hrají: Hugh Jackman, Russell Crowe a další
Premiéra 3. 1. 2013

Režie také postupně zvyšuje nálože patosu a v tomto duchu přichází s dalšími nápady, hojně mává fábory a vydírá ústředním dojákem Slyš tu píseň zástupů (Do You Hear The People Sing), jehož nápěv se pravidelně vynořuje při každém dalším dramatickém vzedmutí. V duchu románové předlohy a libreta se děj zahušťuje po smrti Eponiny a Gavroche, kterému již zcela rozpolcený Javert připne svůj řád a pak jde skákat po střechách Paříže, aby se nakonec vrhnul z mostu rovnou do jezu. I když na druhé straně tady konečně má divák pocit, že je v kině, a ne v divadle. Po smíření Valjeana s Cosettou a Máriem následuje jeho nanebevstoupení a závěrečný přízračný pochod bídných tohoto světa za světlem, který doprovázen ústředním šlágrem má tak trochu parametry zdramatizované Internacionály.

Obsazení je na tak náročný velkofilm přinejmenším nevyrovnané a rozhodně nezjevilo žádné nové hvězdy. Představitel Jeana Valjeana Hugh Jackman postrádá pro tento typ role charisma a i pěvecky je nevýrazný, takže se hvězdou snímku stává pěvecky robustní Russell Crowe, jež Javerta přesvědčivě ztvárnil ne jako obvyklého padoucha, ale jako psychologicky odstíněnou bytost, jež se sváří sama se sebou. Do nebes vynášená Anne Hathawayová (Fantina) podává standardní pěvecký výkon: vládne čistým a příjemným sopránem, předvádí i cituplnou interpretaci, ale nic strhujícího. Cosette (Amanda Seyfriedová) a Márius (Eddie Redmayne) jsou poněkud bez šťávy, zejména ona jen upírá nyvě oko.

Bídníci líčící příběh propuštěného trestance Jeana Valjeana, jenž svou morální silou vítězí nad nepřízní osudu, představují až lehce naivní, ale nádherně romantickou pohádku a hudebně-dramatická adaptace toto vše dokázala výborně zúročit. Filmové zpracování ale k tomu divadelnímu prakticky nic nového nedodalo. Možná mu spíš ublížilo, protože část publika jen utvrdí v tom, že muzikál je přeslazený kýč. A to není tak úplně spravedlivé, protože živé divadlo jej dokáže podat v úplně jiných souřadnicích.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.