Před víc než osmi lety svět zasáhla zpráva o tsunami, které s plnou silou udeřilo na pobřeží Thajska: ničivá vlna, která ráno 26. prosince 2004 zdevastovala turisticky populární plážový resort Khao Lak, za sebou zanechala – podle střízlivého odhadu organizace United States Geological Survey – téměř 228 tisíc mrtvých. Katastrofické drama španělského režiséra Juana Antonia Bayony, které právě vstupuje do českých kin, líčí osudy skutečné rodiny, která jednu z nejničivějších, historicky známých katastrof prožila na vlastní kůži.
Nic nás nerozdělíŠpanělsko 2012 |
Originální titul filmu odkazuje k „nemožnosti“ danou katastrofu přežít – český distributor však zvolil všeříkající název Nic nás nerozdělí. Pro diváka tak zůstává otázkou, jestli se chce dvě hodiny dívat na vyprávění s dobrým koncem. Důležitější ovšem nakonec je, zda přijme všechny kompromisy, jejich prostřednictvím se tvůrci filmu rozhodli vyjít vstříc většinovému publiku.
„Skutečný příběh“ už tradičně bývá jedním z nejošemetnějších filmových subžánrů: je totiž velmi obtížné lavírovat mezi požadavky žánrového vyprávění a věrností realitě, která může být banální a současně neuvěřitelná. Měřítkem kvality je v této oblasti momentálně tragikomedie Bena Afflecka Argo, která je v rámci sezóny udílení nejprestižnějších filmařských cen jedním ze žhavých favoritů.
Také Nic nás nerozdělí se ovšem může pyšnit jednou nominací na Oscara: ta směřuje k hlavní představitelce, britské herečce Naomi Wattsové. Ta ve filmu ztělesnila postavu zoufalé matky, potýkající se po katastrofě s pomocí svého nejstaršího synka s těžkým zraněním a odloučením od zbytku rodiny. Snímek se ovšem rovnoměrně opírá o výkony dvou anglofonních hereckých hvězd v rolích rozdělených manželů–Wattsové (která už má oscarovou nominaci za drama 21 gramů) a jejího kolegy Ewana McGregora. V realitě šlo ovšem o španělskou rodinu – a Nic nás nerozdělí je vlastně španělským filmem, natočeným v angličtině, prodávajícím své téma přes populární herce a podřízeným pragmaticky globálně srozumitelné „hollywoodské“ poetice.
Patálie se skutečným příběhem
Juan Antonio Bayona, který na sebe před pěti lety upozornil debutantským hororem Sirotčinec, představuje manžele Bennettovy a jejich tři syny jako obyčejnou, průměrnou britskou rodinu, která nemá žádné zvláštní problémy – snad kromě faktu, že dospívající syn Lucas se hádá s bratry a lékařka Maria by se po letech strávených péčí o děti ráda vrátila do práce. Nic nás nerozdělí se tak vydává prošlapanou cestou příběhu, v němž nejednotnou, frustrovanou rodinu stmelí a polepší prožité útrapy.
Bennetovi jsou navíc modelová famílie představující podle přání svých autorů tisíce dalších turistů, kteří museli čelit následkům tsunami. Maria se synem Lucasem tak – při samotné katastrofě, hledání pomoci i pobytu v thajské nemocnici – projevují tak ukázkovou sílu, odvahu a ušlechtilost, že vyprávění mění v mravoličnou bajku. Těžce zraněná Maria se potýká s realitou s úporností nadlidsky disponované akční hrdinky. Do „věrohodnější“ role trpící oběti skomírající na nemocničním lůžku se přesune teprve ve chvíli, kdy se tvůrci filmu rozhodnou soustředit na postavu jejího manžela.
Rozdělená rodina, která se ocitne v chaotické a nedostačující péči thajských úřadů, se tak nejen pokouší dát se dohromady a navázat kontakt s příbuznými doma, ale stává se také dojemným vzorem obětavosti a lásky k postiženým bližním. Maria se ujme cizího, ztraceného chlapečka a Lucas se v nemocnici pouští do pátrání po pohřešovaných členech jiných rodin.
Tsunami se tak nakonec stává nosičem standardního humanistického poselství o víře, naději a lásce, na jejichž křídlech lidé dovedou ve chvílích zoufalství a utrpení vzlétnout k výšinám čítankového lidství.
Bontonfilm
Nepochybuji vůbec o tom, že realita generovala i chování tohoto druhu a že tvůrci filmu se opírají o desítky či stovky podobných „skutečných příběhů“. A že jejich prostřednictvím budují snad i jistou paralelu s reakcemi na teroristické útoky z 11. září 2001. Filmové vyprávění ovšem musí působit legitimně bez ohledu na realitu, ze které vychází – a příběh bez věrohodných, občas tápajících a chybujících postav se o uvěřitelnost může ucházet je stěží.
Nic nás nerozdělí je nicméně ukázkovým příkladem filmu, který prvoplánově banální a prostoduchý scénář kompenzuje prostřednictvím diváckého zážitku. Juan Antonio Bayona umí zdatně vybudovat přesvědčivou atmosféru zmaru a chaosu, a zvláště jeho rekonstrukce samotného úderu tsunami na „tropický ráj“ je mrazivě přesvědčivá. Pochybnosti o komfortu civilizovaného světa, které jaksi automaticky považujeme za bezpečný a nedotknutelný, ovšem vyšumí spolu s celým slzopudným rodinným melodramatem.
