Příběh pátrání po vůdci Al Kajdy a jeho dopadení může na první pohled přímo volat po filmovém zpracování. Ve skutečnosti je to ale látka pro kinematografii dost problematická – spletitý příběh, který se táhl přes deset let a jehož zlomové okamžiky se odehrávaly častěji v celách a kancelářích než na bojištích. Vlastně i jeho finále postrádá parametry velkofilmu. Žádný boj heroické skupinky proti přesile, speciální jednotka obsadí téměř nebráněný dům a bez větších problémů splní úkol.
Režisérka Kathryn Bigelowová a autor scénáře novinář Mark Boal ten příběh dokázali odvyprávět s takovou mírou respektu k faktům, již je od hraného filmu smysluplné očekávat, a se zdrženlivou věcností, která se přitom nebrání emocím. Projevili schopnost formulovat otázky způsobem, který neobsahuje autorem požadovanou odpověď, o to naléhavěji ale mohou vyznít.
30 minut po půlnociUSA, 2012 |
Během přípravy filmu, který vznikl na hollywoodské poměry dost rychle, se hodně psalo o privilegovaném přístupu autorů k přímým účastníkům událostí. Odvozoval se z toho předpoklad, že autoři za to Obamově administrativě slíbili protislužbu – snímek o velkém úspěchu americké vlády, který bude uveden v době předvolební kampaně. Film ale nakonec měl premiéru až po Obamově znovuzvolení a prezident v něm prakticky nefiguruje, jenom jednou jsou zmíněny jeho analytické sklony – ovšem v kontextu, který hrdinům spíš komplikuje situaci.
Bigelowová a Boal spolu pracovali už na oscarovém filmu Smrt čeká všude, který se odehrával ve válečném Iráku. Dokázali v něm zpřítomnit temné kouzlo bojiště, jemuž propadá hlavní hrdina – armádní pyrotechnik James (Jeremy Renner). Protagonistka 30 minut po půlnoci agentka CIA Maya (autoři do její postavy „slili“ osoby více agentů a agentek, kteří k dopadení bin Ládina přispěli) v podání Jessicy Chastainové je s Jamesem v něčem spřízněná. I ona je pohlcená prací, stává se jí posedlou, závislou na ní. Také proto působí finále snímku, kdy Maya po letech dosáhne svého cíle, při vší triumfálnosti také hořce – co bude hrdinka dělat teď?
Černé siluety v černé tmě
Bigelowová a Boal se rozhodli, myslím správně, film neprezentovat z perspektivy vševědoucího vypravěče, která publiku umožňuje vnímat dění přehledně uspořádané a v kontextu, mít tak před postavami informační náskok. Spolu s Mayou je divák vržen do už probíhajícího děje, což mimo jiné na jeho straně předpokládá značnou snahu zorientovat se v tom, o čem je právě řeč. Navíc nemusí být zrovna úspěšná – množství blízkovýchodních jmen může splývat, za pojmy typu „saúdská skupina“ je těžké si něco představit. Zkratka CHŠM asi znamená Chálid Šajch Mohamed, ale kdo to vlastně byl... Ten informační nápor prokládají scény mučení vězňů, podané nic neuhlazujícím způsobem. Maya se jich přímo neúčastní, je jejich trochu otřeseným svědkem, stává se komplicem – podobně jako divák. Kritika Bigelowové filmu jako obhajoby mučení je podle mě pomýlená, pregnantně ji vyvrací například respektovaný novinář Mark Bowden, kritik drsných vyšetřovacích postupů, který o nich napsal knihu.
Na jednom jménu Maya vybuduje teorii, kterou dlouhou dobu prosazuje prakticky sama. Musí se zorientovat v množství informací, spojit související fragmenty. Tápe přitom – stejně jako celá „firma“, která trpí nedostatkem agentů v týlu nepřítele a je zahlcená zprávami, jež mohou a nemusejí něco znamenat. Touha napravit první vede CIA k tomu, že si nechá zasadit citelnou ránu, druhé ilustruje fakt, že nesmírně důležitý údaj, jak se ukáže,měli Američané k dispozici roky předtím, než si ho stačili všimnout.
Bigelowová dokáže ten svět porad, vyhodnocování, koukání do monitoru ukázat způsobem neokázalým a přitom strhujícím. Pomáhá jí v tom hlavní představitelka, která Mayu nezbavuje emocí, ani je ale nepřehrává, nepředkládá, vede člověka k tomu, aby je z její pohledné tváře dešifroval sám. Podobně přesvědčivě a živě jsou ve filmu zachycena i exotická prostředí (exteriéry se natáčely v Indii a Jordánsku), scény sledování jsou – při vší vnější nedramatičnosti – velice napjaté.
Film kulminuje dlouhou scénou útoku na bin Ládinovo sídlo, zobrazenou velmi dokumentárně, bez umělého dosvěcování, jež by estetizovalo a zpřehledňovalo zobrazované. Černé siluety našlapují v černé tmě, soustředěné a tiché uprostřed spícíhoměsta, z nějž se ozývají hrozivé, nečitelné zvuky. V takových momentech je ve filmu znát i syrová a také surová poezie, která neždímá velké city. Nakonec i to známé hlášení „Za boha a za vlast. Geronimo“ zazní křaplavě z vysílačky, mezi výboji statické elektřiny – jako podivné echo ztracené mezi jinými v dálavách noci.
