Lidovky.cz

Film Na dřeň: Maskulinní fantazie o vztahu muže a ženy

Kultura

  7:00
Dílo francouzského režiséra Jacquese Audiarda je romantický film určený publiku, které tenhle žánr moc nevyhledává. Krev, pot, svaly, tlumené city a vyražené zuby. Větší část filmu to jakž takž funguje. A pak přestane.

Z filmu Na dřeň foto: Falcon

Jacques Audiard je režisér typu „americký Francouz“. Víc než k evropsky pojímanému filmovému umění mají jeho díla blíž k nezávislé zaoceánské produkci (jeho film Tlukot mého srdce se zastavil je jeden z mála příkladů evropského remaku americké předlohy). Je v nich znát zájem o žánrová schémata, snaha se s nimi nějak utkat, přisvojit si je. Asi nejvýraznější takový tvůrce byl Jean Pierre Melville, Audiardovy filmy jeho úrovně zdaleka nedosahují, cosi pozoruhodného na nich ale je, alespoň většinou.

Film Na dřeň se promítal na loňském festivalu v Cannes a na mnoha dalších přehlídkách, dočkal se tam vcelku příznivého ohlasu. V Audiardově filmografii nepatří na úplnou špičku, v něčem ale může být divácky docela vděčný.

Ochránce a cvičitelka

V centru filmu jsou dvě postavy charakterizované podobně jako v režisérově jedenáct let starém snímku Čti mi ze rtů - postižená žena a ostrý chlapík, který asi potřebuje trochu zcivilizovat. V prvním (a lepším) snímku tu dvojici tvořili hluchá sekretářka a propuštěný vězeň, který nastoupil do její firmy. Na dřeň popisuje vztah bijce Aliho (Matthias Schoenaerts) a beznohé cvičitelky kosatek Stephanie (Marion Cotillardová).

Záběr z filmu Na dřeň (De rouille et d'os)

Ali a jeho synek Sam (Armand Verdure) se protloukají Francií na jih do Antibes, kde žije Aliho sestra Anna (Corinne Masierová), která je přijme do svého domova. Hrdina si najde práci ochranky v klubu, při „výkonu služby“ se seznámí s krásnou Stephanií, pak ji dlouho nevidí. Když se znovu setkají, je Stephanie na vozíku. Při vystoupení došlo k nehodě, jeden z jejích „cvičenců“ ji připravil o nohy. Ali Stephanii navštěvuje, stará se o ni, bere ji ven, hrdinka se i díky tomu celkem rychle psychicky zotaví - vyrovnávání se s handicapem není tématem filmu.

Mezi protagonisty vznikne jaksi praktická romance, něco spolu mají, nechápou to (přesněji Ali to nechápe) jako závazné. Stephanie se ale v jeho životě stává čím dál důležitější, pomáhá mu i jako manažerka v ilegálních zápasech, jichž se Ali docela úspěšně účastní. Všechno jde docela pěkně, pak se to zamotá a nakonec zas rozmotá.
Audiardovi se po větší část filmu daří najít pro příběh inspirovaný povídkami Kanaďana Craiga Davidsona odpovídající styl.

Vyprávění je vedeno v duchu ranařské romantiky, tedy spíš syrově s akcentem na tělesnost, přičemž daleko otevřeněji než akt milostný je zobrazovaný zápas, momenty, kdy naráží kost na kost. Kamera (Stephane Fontaine) s jakousi uměřenou drsností snímá většinou ne zrovna spektakulární předměstské scenerie a nenechává si ujít příležitosti zdůraznit přítomnost živlů -slunce a moře.

Snad jen postavu malého Sama autor používá jako lacinou rekvizitu - objeví se, když je potřeba, aby krátce projevil nějakou citovou potřebu, případně (častěji) deprivaci. Finále snímku ovšem působí odbytě - možná se tak stalo kvůli výraznému krácení (film má i tak dvě hodiny). Děj podivně skočí v čase, aby se mohlo honem odehrát „osudové drama“ -nepřipravené, těžko uvěřitelné a neúspěšně, vyděračsky sugerující velké city. Pak ještě jeden skok, aby se ukázala závěrečná idylka.

Na dřeň

Francie, 2012
Režie: Jacques Audiard
Hrají: Marion Cotillardová, Matthias Schoenaert a další
Premiéra 28. 3.

Po větší část filmu se ale Audiardovi daří evokovat jakousi maskulinní fantazii. Sen o komplementárním vztahu muže ochránce a pečovatele a ženy cvičitelky, jež v partnerovi probouzí to lepší, aniž by ho nutila popřít sebe sama. Stephanie Aliho přijímá jako zápasníka, její objevení se například hrdinovi dodá sílu rozmlátit na kaši obličej silnějšího protivníka. Zároveň v němale probouzí to lepší, citovější. V zobrazení zápasnického polosvěta je pak Audiardův film sympaticky nesudičský.

Ti chlapi, jimž je potřeba se postavit, a kosatky, které by měly být zkroceny, asi pro Audiarda reprezentují jakýsi vrcholný projev života, světa. Je nebezpečný, ale utíkat by se před ním nemělo. Spíš si říct spolu s kovbojem z filmu Big Lebowski: „Někdy tě ohryže kosatka, jindy zas ty ohryžeš ji.“ Nebo tak něco.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.