Snímek režiséra Brada Andersona je z těch, které se nikdy neproslaví, nikdo si je pořádně nebude pamatovat, v rámci kinematografie ale plní nějakou důležitou funkci. Jsou to zabijáci plonkových večerů, prostojů na letištích, zkracovači dlouhé chvíle. Ještěže je máme.
Thriller tohoto druhu se v kinech neobjeví na dlouho, jeho životním prostředím je především televize. Nestojí moc peněz, nevystupuje v němmnoho postav, potřebuje nějakou alespoň trochu originálně či nově působící zápletku, příběh by se v němměl vyprávět bez velkých cavyků, předstírat ambice se nedoporučuje. Tempo by mělo být dost vysoké na to, aby diváka „vcuclo“ a nedovolilo mu postřehnout, že viděné občas postrádá smysl. O tom může hloubat až cestou z kina.
Tísňové volání tahle kritéria do jisté míry splňuje, a když se konstrukce snímku v závěrečném aktu definitivně rozpadne, film je dál zábavný, byť jiným, pravděpodobně nezamýšleným způsobem. Ústřední rekvizitou v něm je telefon, předmět k tomu účelu velice vhodný. Je to nástroj, jenž umožňuje jaksi blízkou komunikaci mezi naprosto neznámými lidmi, kteří jsou jeden od druhého velice daleko, a pokud je život jednoho z nich ohrožen, mohou se dít věci. Podobným způsobem jako v Tísňovém volání si v posledních letech telefon „zahrál“ třeba v Telefonní budce s Colinem Farrellem nebo v Cellular s Kim Basingerovou.
Jak zpackat únos i jeho zmaření
Hlavní postava Tísňového volání je zkušená operátorka tísňové linky Jordan (Halle Berryová). Jednoho večera přijme hovor od děvčete, které v domě hledá nebezpečný vetřelec. Jordan se dopustí vážné profesní chyby - když se hovor přeruší, zavolá v tom nejméně vhodném okamžiku zpátky, čímž padouchovi prozradí úkryt oběti. Následky jsou předvídatelné a drsné. Jordan se z toho sesype, přestane dělat práci naostro,místo toho zacvičuje nováčky. Při jednom takovém školení se ale musí ujmout reálného případu. A je to zase on - únosce z minula. Tentokrát lapil oběť v obchodním centru a naložil do kufru auta, v němž ji veze vstříc krutému osudu. Shodou okolností má ale dívka u sebe ještě jeden telefon - bohužel nevysledovatelný - a z temného vězení volá o pomoc. Přijde záchrana včas? Podaří se dívku najít? Úplně jednoduché to asi nebude.
Z filmu Tísňové volání
Příběh podobného typu je těžké vybudovat, aniž by autoři zatížili svoje postavy hloupostí hraničící s demencí. V Tísňovém volání to není jinak. Samozřejmě se mi nechce dávat tipy potenciálním únoscům, ale stupidita Michaela Fostera (Michael Eklund) volá po komentáři. Slyšel ten člověk o existenci předmětu, jemuž se lidově říká špagát? Fakt ne? No, to se pak nemůže divit.
Dále: chápu, že člověk si při jízdě rád užije svou oblíbenou hudbu, třeba i pořádně nahlas. Kdo ale v kufru převáží (navíc nesvázanou) unesenou osobu, by si ten požitek z poslechu snad mohl odepřít. Jinak se mu může snadno stát, že zatímco si on bude za volantem užívat naplno puštěného Vivaldiho či koho, nepostřehne, že oběť si to v kufru vříská do mobilu, co jí plíce stačí. Připomínka technického charakteru: Toyota Camry do vozového parku zločince samotáře prostě nepatří. Převážejte si oběti, čím chcete, klidně třeba trabantem. Jen ne Toyotou Camry. V žádném případě.
A ještě jeden tip pro nekriminálníky: pokud se vám při cestování bude na nějakém autě zdát něco hodně podezřelého, možná není nejrozumnější zastavit vedle něj a jít si to ověřovat na vlastní oči, vést s řidičem konverzaci plnou výmluvných zámlk. Když už to uděláte a budete mít pocit, že vaše podezření je oprávněné, že v tom autě je nebezpečný padouch a je potřeba na něj zavolat policii, udělejte to. Ale ne v jeho dohledu. Je dobré třeba zajet za roh. Člověk se tak vyhne problémům. I když je ten padouch dost hloupý na to, aby v kufru Toyoty Camry převážel nesvázanou holku a pouštěl si k tomu nahlas rádio, stejně ho to trkne. Následky bývají předvídatelné a drsné.
Tísňové voláníUSA 2013 |
Přes všechny tyhle boule a veleboule film nějak ujíždí dopředu a vyvolává při tom jakési vysmáté napětí. V závěru snímku ale Jordan do pátrání vstoupí nezprostředkovaně - ne přes telefon, a v tu chvíli stupidita všech jednajících postav přesáhne meze únosnosti, také kvůli tomu, že tvůrci dávají publiku dost času, aby si ji náležitě vychutnalo. Akdyby se snad někdo bál, že ve filmu nebude místo na strategicky umístěnou americkou vlajku, může být klidný. Asi tak.
Jenomže. Ono je to snadné, smát se hlouposti filmových postav. Možná je ale ten smích výrazem nepochopení. Stupidita je často víc než koření dramatu. Může být jeho základní podmínkou. Člověk si vybavuje všechny ty historky, jimiž po večerech baví stolní společnost. Kolik z nich se stalo jenom proto, že se někdo zachoval hodně hloupě? A jak by vypadal film typu Tísňového volání, kdyby se všechny jeho postavy chovaly racionálně? Ta story by byla tak či onak uzavřena během deseti minut. Zbytek by se musel zaplácnout... já nevím čím. Třeba by si všichni spolu dali dort nebo tak něco. Vzniklo by dílo asi tak vzrušující jako protipožární školení. Buďme filmovým postavám za jejich hloupost vděčni. Jsou hloupé pro nás.